Kdo měl štěstí, nemusel vstávat do školy jako jindy

Obvykle bývá v rodinách ranní program neměnný. Hygieně, snídani a cestě do školy předchází vstávání. A  nenáviděné buzení. Pokud nestačí nepříjemný budíček, nastoupí rázný ženský hlas, který spáče z postele vyžene.    .      

- Pepčo, vstávej, už je čas.

-Ále..

-Musíš do školy!

-Nemusím, dneska ne.

- Jak to?

-Stávkujeme. Neruš. Aspoň se vyspím, když už mi stejně dnešek započítají jako neplacené volno.

-Cože? Neplacené? Budeš se doma válet, a zadarmo?

No to se  tedy hezky rychle zvedej a mazej do školy, a třeba tam vytírej podlahu, když se nevyučuje, ale přece  těch patnáct stovek, o které bys přišel, jim  nenecháš, Dobšík se na vás vypr..

- Ale..

- Co ale?  No tak budeš stávkokaz, ale placenej, rozumíš? Na rozdíl od těch neplacených stávkařů.   

-Ale to nejde, škola je stejně zavřená. 

- Tak víš, co ? 

Abys nebyl  doma úplně k ničemu, tak než se vrátím z práce, umyj okna,  vyluxuj, a už konečně  oprav ten  vypínač v kuchyni, co furt blbne. A netvrď mi, že to neumíš  - jsi snad učitel, nebo ne?!