Jsou Babišovy sny snad fantazmagorické? Ani náhodou

Do hlavy nikomu nevidíme, pokud si nevyděláváme neurochirurgií – ovšem ani při takovém pohledu bychom netušili, jaké myšlenky se nositeli hlavy uvnitř ní „melou.“

Stejně jako nevíme, o čem se komu co zdá, pokud ze spaní nemluví, nebo se nám se svým snem ráno nesvěří.

A proč by se také svěřoval? Jde většinou o intimní záležitosti, často o tak zvané projekce nenaplněných tužeb – od erotiky až po společenské postavení.

Proto je obdivuhodné, že mezi politiky se najdou tací, kteří se zbavili ostychu a se svými sny se svěřují voličům.

Někteří jen verbálně, například se snem přetransformovat už beztak staré a okoukané Národní muzeum na Institut tradiční čínské politologie a Václavák přejmenovat na Náměstí pracovního klidu. Ti nejotevřenější z politiků pak sepíší dokonce inspirující budovatelské snáře.

Širokou škálu barvitých snů, jejichž uskutečnění by nám do necelých dvaceti let (r.2035) ulehčilo život a učinilo by nás ještě šťastnějšími, nabízí ve svém nejnovějším bestselleru - po hitu „Všichni kradú“ - vizionář a nepolitik Babiš.

Není to lacině populistické plácání ode zdi ke zdi zaorálkovsko-chovanecko-sobotkovského ražení, ale realistická vize toho, jak by u nás mohla/měla/musí vypadat různá odvětví, postupně zbavovaná  škodlivých zátěží.

Například jeden z autorových mediálních snů - při troše úsilí, vyhrnutých rukávech  a motivaci  správných míst - má velkou šanci  naplnit se výrazně dříve než v roce 2035, ale už brzy po volbách, jedno nedělní poledne.…  (ZDE)