Jak ministr narazil se snižováním počtu náměstků (od balkánského zpravodaje z Bohemie)

V Bohémce pověstné překvapivými vnitropolitickými tahy došlo v minulých týdnech k očekávané výměně jednoho ze slabých ministrů, i k neočekávatelnému odchodu dalšího poměrně úspěšného ministra.

Premiér tím chtěl dát najevo sílu a ukázat veřejnosti, že nikdo v jeho kabinetu nemá křeslo jisté navěky – vyjma ministrů za jiné politické strany než z té, jíž předsedá – jinostraničtí kolegové mají v jeho vládě trvalou imunitu.

Důležité bylo, aby nástupce starého ministra uchopil resort s mladistvým elánem a stal se pro premiérovu stranu novou tváří, která jí dopomůže k volebnímu vítězství. Měl k tomu všechny předpoklady.

Zkušený manažer - dokonce z oboru, který měl řídit -, se do ministerské práce vrhnul s verou, hodnou diagnózy super aktivní osobnosti. Na odhalení slabých míst na úřadu mu stačilo pár hodin, přičemž zjistil, že by se dalo ušetřit i snížením počtu zaměstnanců. Dokonce zvolil neortodoxní přístup, když s redukcí stavu začal odshora.

Usoudil, že devět náměstků na pět set zaměstnanců je příliš. V průměru pod jednoho tak spadá pětapadesát úředníků včetně ředitelů sekcí, šéfů odborů, vedoucích úseků až po výkonné referenty.

Rozhodl se proto pro sloučení agend a dvěma náměstkům oznámil, že už je nepotřebuje, že mu sedm zástupců stačí. Že 71 lidí každý z nich zvládne.

Pln optimismu a očekávání pochvaly, když se před premiérem svým operativním postupem blýskne, předložil návrh při jednání vlády.

Jenomže dopadl jako zpráskaný pes.

To přece nejde, vytýkali mu kolegové, jen tak se zbavit letitých náměstků jenom proto, že se mu zdá, že jich má dohromady moc. Ať přijde znova, a s pádnějšími argumenty - v krajním případě třeba s tím, že holdují v pracovní době alkoholu – pak by mohli dostat výpověď a přitom by bylo možné funkce zrušit …

Ministr zalapal po dechu a chtěl „s tím seknout“. Proto se objednal k premiérovi.

Ten se k celé věci postavil rozumně, a místo toho, aby ministra nechal okamžitě zatknout, zvolil taktiku dokázat mu, jak hluboce se mýlí.

„Tak podívejte, pane kolego, tak vy mi tvrdíte, že se sedmi náměstky to zvládnete? Ale to je iluze.

Hned musíte odpočítat další dva, ty tzv. politické, ti ničemu nerozumějí a jsou tam jenom za koalici.

Tak jich máte vlastně pět, to znamená jeden na sto lidí. Jenomže i my tam držíme svého politického koně, takže na práci vám zbývají už jenom čtyři náměstci, kdy pod každého spadá 125 lidí.

A teď musíte ještě vzít v úvahu, že jeden z těch čtyř je vlastně náměstkem z titulu Hlavního odborníka, a fakticky nenáměstkuje.

Zbývají vám tři, tedy jeden na 177 lidí, a to není málo.

A to si uvědomte, že jeden z těch tří má na starosti mezinárodní styky, takže je furt v luftu – pak tedy zbylí dva mají pod sebou, teoreticky, každý 250 lidí.

Avšak prakticky vám zbývá jenom jeden náměstek, protože ten druhý je tam přes bezpečnostní kamery, kartičky, ochranku, a takové ptákoviny.

A ten jeden, co by měl zvládnout všechno, 500 lidí, není sice politický náměstek, ale jako by byl, protože má páčky na opozici, takže čas na práci nemá, musí intrikovat, a jako bývalý politruk by tomu stejně nerozuměl.

Takže z toho vychází, že jste tam na všechno vlastně sám. Rozumíte?“

„Jistě, pane premiére. Vy byste snad o někom věděl, kdo mi mohl dělat desátého a jedenáctého náměstka?“