Hodně staré filmy promítat pořád dokola, kina by asi zkrachovala. To televize ne

- Liduš, víš, co? Trochu si pohrajeme. - Co to do tebe najednou vjelo, Bédo?  To  tím horkem?  Furt nic, a teďka..

-Ale to mi nerozumíš,  Liduš. Hrát si budeme na to, že jsme ještě mladí, v době tak kolem roku 1970, a chceme jít do kina.

-A na co? Na Světáky? Nebo na Zabil jsem Einsteina, pánové, Dívku na koštěti, což všechno byla parádní legrace, nebo radši půjdeme na detektivku?  Tenkrát se hrávalo Svědectví mrtvých očí,  jak Adamíra zavraždil Budínovou. anebo Vím, že jsi vrah, kde tím hromadným  vrahem byl  Jiří  Adamec, později režisér,. ten manžel  od  Adamcové, co dělá  u Babiše  mluvčí. 

Tak co z toho si vybereme  – tedy jako?

-Nic. Protože tyhle filmy by vůbec nehráli, ani by je nenatočili. Představ si, že by dávali třeba

Dostaveníčko v mlýnici z roku 1898  (ZDE)

 nebo stejně starý filmeček Výstavní párkař a lepič  plakátů

Taky by hráli Choleru v Praze natočenou ve třináctém roce

Nebo by dávali Jarní sen starého mládence – a taky bychom mohli jít na  drama  Konec milování  natočené rok před světovou válkou, tedy před tou první.

A co bys říkala na trochu lechtivou komedii z plovárny pořízenou  pro změnu rok před koncem  války, rovněž první světové,  na Pražské adamity?

- Bédo.. A nic „mladšího“ než tahle staroba,  by se v kinech nehrála?

-Ale  hrála!   Třeba Dobrý voják Švejk , z roku 1926, tedy poměrně  čerstvý film,  natočený pouhých 44 let předtím, než bychom do biografu tenkrát – jako že – šli.

A  byl by tam ještě dokonce o rok mladší hit, s  němým Vlastou Burianem. Milenky starého kriminálníka.

-Bédo, ale to bychom nešli do normálního biografu, že ne? Ale do  Kina pro pamětníky, říkalo se mu Ponrepo, nebo tak nějak.

- Ne, takový by byl repertoár běžného kina.

- To by se v tehdejší Ústřední půjčovně filmů museli snad zbláznit, tohle lidem pouštět.

- Kdepak. Jenom by se chovali jako dnešní televize, ta taky běžně hraje pořady staré padesát i šedesát let, teď třeba už zase  po iksté  opakují…