Chybná diagnóza prezidenta Zemana

Senátor MUDr. Marek Hilšer se minulý pátek stavil ve své soukromé ordinaci, které říká „kondiční“, už brzy před polednem.

Praxi si drží jednak proto, že senát schůzuje zhruba desetkrát za sezónu, tedy časově si to může bez velké újmy dovolit – a také kvůli tomu, aby neztratil kontakt s reálnou medicínou. Jeho klientelu však tvoří lepší lidé jako on. Ti nesimulují kvůli neschopenkám, aby mohli být první tři doma za šedesát procent platu, a proto v čekárně obvykle hlava na hlavě nebývá. V pátek před polednem tomu nebylo jinak.

„Nikdo mě tu nesháněl, viďte?“ zeptal se senátor spíš formálně sestry - o to víc byl překvapen odpovědí.

„Ale ano, dokonce několik pacoš..ehm, pacientů, pane doktore“, dívala se do poznámek sestra.  

„Už v devět sem dorazil pěkně naštvaný váš kolega ze senátu Fischer, co minule taky kandidoval na prezidenta a příště to chce zkusit znova. Když jsem ho vylifro..ehm.. vyprovodila s tím, že tu nejste a možná ani nebudete, přilítl prófa Drahoš, byl celý rudý vzteky. Pak ještě volal Středula z odborů a generál Pavel, jo, a taky ten Láska. A mail sem poslal šéf hospodářské komory…  

„Dlouhý?“..

„Jo, takovej ten malej, a chce se u vás objednat hned na pondělí na ráno.“

„Sakra, to ale byl při pátku nával“, ulevil si senátor. „A šlo o akutní případy?“

„ Jistě, pane doktore. Chtěli vám vynadat, tedy vlastně u vás reklamovat takovou delikates…delikátní záležitost.

„Reklamovat? A co, prosím vás?“

„Vaši diagnózu pana prezidenta. Prý jste všude vykládal, jak je na tom nedobře a že mandát, chudák, asi nedokončí, a když vám na ty řeči skočili a veřejně se nabídli, že to okamžitě vezmou za něj, tak on se objevil v televizi a vypadal jako před deseti lety, jako by tu měl být věčně! Prý jste si s nimi pěkně zahrál.“

„Co to vykládají!?“ cítil se profesně dotčený senátor. Je snad medicínský nedouk, aby si vymýšlel kritické stavy?  Vždyť on taky chce být prezidentem a taky se mu nechce čekat ještě tři roky, ale v diagnózách se nemýlí nikdy. 

„Je přece medicínsky normální, že i člověk, který už to má sakramentsky spočítané, se z ničeho nic ještě vzchopí a nečekaným výkonem, žel posledním, všechny šokuje.

Tak tohle jste jim měla říct – třeba by vám to spolkli.“