Asi po dvou měsících v práci jsem zjistila, že můj šéf, tedy hlavní manažer restaurace, nemá vždy jen špatnou náladu. Nedá se sice říct, že by ten den byl příjemný, ale v úterý ráno nezačal mítink klasickými ironickými poznámkami, zesměšňováním a ani nikoho neposlal domů nebo nevyhodil. Vypadalo to, jako by na chvíli připustil, že jeho zaměstnanci nejsou všichni úplně hloupí a nanic. Byli jsme z toho všichni řádně překvapení.
Vysvětlení jsme se ale nikdy nedočkali, další den už bylo vše při starém. Pichlavý nepříjemný pohled, žvýkačka v puse a tužka za uchem. Za ty dva měsíce, co pracuji v restauraci Avenue v americkém New Jersey, jsem se o svém francouzském šéfovi Tierrym dozvěděla spoustu pravdivých i nepravdivých informací. Jisté je jen jedno: všichni v restauraci ho nesnáší.
Respekt z něj mají i ostatní manažeři, což je zřejmě také tajemství jeho úspěchu. Jednou mě přišla jiná manažerka varovat, že Tierry za chvíli přijde do restaurace. Přišlo mi to v tu chvíli jako na střední škole před zařátkem hodiny: "Pozor, učitel jde!" Ovšem s tím rozdílem, že takto na mě spiklenecky mrkla moje nadřízená. A pak mě poslala zametat schody.
Ti, kdo v restauraci pracují už několik let, říkají, že Tierry byl původně pouze manažer zodpovědný za otevření restaurace. Všechno vymyslet, nachystat, domluvit, otevřít a jít o dům dál. Majitelé Avenue s ním ale byli očividně velmi spokojeni, protože jej několikrát požádali, aby svoje působení prodloužil o několik měsíců. Nakonec tu zůstal natrvalo. Ukončil své putování, založil rodinu a usadil se.
Dámy a pánové, přichází jeho excelence majitel
Majitelé restaurace jsou Italové. Přesněji řečeno, italská rodina. Když jsem je viděla poprvé, hned mi bylo jasné, že tohle nejsou obyčejní hosté. Celá restaurace jakoby se před nimi skláněla. Když se přiblížili ke svému stále rezervovanému stolu číslo 155, nejdříve k nim zamířil právě Tierry. V té chvíli jsem na jeho tváři poprvé uviděla úsměv. Následovalo přátelské obětí, nejdřív s hlavou rodiny, Antonym, poté s dalšími přitomnými.
Při každé návštěvě majitelů se odehrává stejná fraška. Pomalu ke stolu zamíří průvod všech přitomných manažerů, dokonce i ten mladík z Beach clubu, který patří k restauraci, se v šortkách přijde pozdravit se svým chlebodárcem. Postupně přijdou majitele uvítat i ti číšníci, kteří jej už v minulosti měli tu čest obsluhovat. Až donedávna bylo zvykem, že si každý příchozí s majitelem potřásl rukou. To se změnilo, když nám na jednom z mítinků Tierry oznámil, že od tohoto dne si Antony nepřeje, aby mu někdo ruku podával. Od toho dne číšníci zdraví svého zaměstnavatele z uctivé dálky.
Stůl číslo 155 má vždy přidělený zkušený číšník a ostatní zaměstnanci k němu vlastně nemají přístup. Ten pokládá rodině zdvořilostní otázky a promlouvá s nimi o počasí. Ostatní stůl z dálky pozorují. A odhadují, jestli hosté dnes zvolí španělskou paellu nebo krabí maso z Aljašky. Antony i jeho synové vypadají jako z módního časopisu a dělají tak Itálii mezi občas trochu nevkusně oblečenými americkými a ruskými hosty čest. V restauraci klidně stráví i tři hodiny, pak se rozloučí a odplují pryč.
Léto končí, studenti se vracejí
Z restaurace pomalu mizí i její zaměstnanci. Někteří se vrací domů, jiní našli lepší práci, další z Avenue vyhodili. Americkým číšníkům začíná semestr, škola už začala i většině Rusů, kteří v restauraci leštili skleničky. Bělorusku Inessu vyhodil Tierry, když měl extrémě špatnou náladu. Okolo jejího odchodu panuje až doteď řada dohadů, nejpravděpodobnější z nich to vysvětluje tak, že ji Tierry poslal domů (což občas bezdůvodně dělává), ona jej ale neposlechla, a tak jí řekl, že už ji v životě nechce vidět a ať už se do restaurace nikdy nevrací.
Proč dostala výpověď Bulharka Maria, bylo o něco jasnější. Číšníci si stěžovali, že když potřebují její pomoc, najdou ji zpravidla v kuchyni, jak upíjí kávu. Vyhodil ji nakonec manažer Patrick, který ji v sobotu večer, tedy v době, kdy je v restauraci nejvíc rušno a práce je až nad hlavu, našel v kuchyni, jak vydličkou ujídá dortík.
Chorvati Ivan, Ružica a Kristina se rozhodli odjet do New Yorku na tenisový US Open, kde dostanou za dva týdny práce lepší peníze než tu. Měli s tím sice problémy, protože Patrick je nechtěl pustit před náročným Labor day víkendem, ale nakonec se jim podařilo prosadit svoje. Před víkendem tak zůstáváme v oslabeném počtu. Najednou manažerům přestalo vadit, že budeme mít přesčas, za který nám musí zaplatit víc, a z původních čtyřiceti hodin týdně nám udělali něco málo přes šedesát. Snad to bude úspěšný víkend. A úspěšných posledních deset pracovních dní. Pak už hurá na cesty!
