Když jsem poprvé přijela do Bělehradu, v teplém kabátku a ve vysokých botách s kožíškem do únorové fujavice, říkala jsem si, že přestěhovat se sem možná nebylo úplně nejlepší rozhodnutí. Přivítal mě neodklizený sníh na chodnících, bezohlední řidiči, nerozluštitelné nápisy v cyrilici a nepříjemný úředník na cizinecké policii, který mi kysele vysvětlil, že všechny formuláře se musí vyplňovat v srbštině a energicky přeškrtal všechny moje údaje. To jsem ještě nevěděla, že si tohle město zamiluju a že se mi po sedmi měsících nebude chtít odjet.
Sníh totiž brzy roztál (a voda na chodnících po čase taky vyschla), teplý kožíšek přestal být potřeba a cyrilice se po pár hodinách srbštiny už nezdála tak nesrozumitelná jako dřív. Úředník na cizinecké policii sice pravděpodobně zůstal nepříjemný i nadále, to už ale pro mě po získání povolení k pobytu přestalo být důležité.
Objevila jsem úžasné místní kavárny, jejichž káva i atmosféra si mě naprosto získaly. Poznala jsem pohodový životní rytmus Srbů a jejich dobrosrdečnost a přátelskost. Velmi rychle jsem si navykla na výbornou místní kuchyni a na citronovou limonádu, která byla během léta tím nejlepším osvěžením. Zamilovala jsem si Bělehradské parky a pěší zóny, po kterých jsem se každý den procházela. Velký dojem na mě udělaly pravoslavné chrámy, naplněné ikonami a vyzdobené malbami až ke stropu. Všudypřítomní zmrzlináři mi osladili horké letní dny a prodavači pečených kaštanů mě donutili v zimě sundat rukavice a dopřát si tuto neobvyklou pochoutku.
Bělehrad mi přirostl k srdci a já se stala jeho součástí, tak samozřejmě a automaticky, až mě to samotnou překvapilo. A i když jsem si dobře vědomá mnoha bělehradských nedostatků, nedám na tohle město dopustit. Je v něm něco zvláštního a nepopsatelného.
Mnohokrát se mě lidé ptali, čím konkrétně mi Bělehrad tak učaroval. A já jsem si uvědomila, že takovou odpověď vlastně nemám. A ať už jsem odpověděla jakkoli, měla jsem vždy pocit, že moje vysvětlení nebylo ani dostačující, ani příliš přesvědčující. Snažila jsem se proto najít správnou odpověď až do té doby, než jsem ji našla v knize Momo Kapora (Průvodce srbskou mentalitou), kterou jsem si z Bělehradu přivezla:
„Tohle město nikdy neupoutá zvídavé sběratele krásy, udělá ale něco úplně jiného: vzbudí téměř fyzickou bolest touhy u těch, kteří strávili nějaký čas v jeho ulicích, dokonce i jen několik dní, stejně jako fotografie dlouho ztracené lásky může způsobit smrtelnou bolest. Plán jeho ulic vytváří něco jako topografickou mapu našich srdcí. Toto město nás okouzlí svým půvabem, ale nikdy neodhalí tajemství této podivné lásky, která se může zdát nepochopitelná. Zůstaneme navždy jeho ochotnými vězni, kteří si Bělehrad zvolili z řady nesčetných nádherných měst světa.“ (Momo Kapor, volný překlad).
