Mix kultur, řečí a dojmů. Vidět New York a nechtít z něj odjet

První pohled většiny návštěvníků New Yorku právem směřuje nahoru. I když každý ví, že je to město plné mrakodrapů, jejich náhlá přítomnost a výška dokáže vyrazit dech. Přesto, že jsem do nejznámějšího amerického města nepřijela poprvé, také jsem se tomu pocitu neubránila a zaklonila hlavu hned po svém příjezdu na Penn station vedle Madison Square Garden.

Cesta do New Yorku byla celkem logicky jedna z prvních věcí, které jsme s přítelem chtěli v Americe podniknout. Protože bydlíme a pracujeme v New Jersey, které se státem New York sousedí, návštěva amerického velkoměsta se přímo nabízela. Plánovali jsme vyrazit během jednoho z prvních volných dní, kdy nebudeme muset do práce.

Netušili jsme ovšem, že první společný volný den dostaneme až po měsíci práce v restauraci. Stalo se totiž každotýdenním pravidlem, že jsme sice oba měli dva volné dny, ovšem každý jindy. Když se to opakovalo už třetí týden, sebrali jsme odvahu a šli si promluvit s manažerkou, která má týdenní rozpisy na starosti. Celkem překvapivě měla dobrou náladu, a tak jsme na další týden získali rovnou tři společné volné dny.

Ve středu jsme proto v osm hodin ráno nasedli na vlak, zaplatili každý patnáct dolarů a vydali se na cestu. Vlakem jsem v USA cestovala teprve podruhé. Při svém předchozím pobytu na Floridě jsem se s železniční dopravou (ostatně skoro jako s jakoukoliv jinou hromadnou dopravou kromě autobusů Greyhound) nesetkala. Na vlak jsem tedy poprvé nasedla při cestě z Newarku, kam jsem přiletěla, do Long Branch. Teď jsme celou trasu projeli v opačném směru a po hodině a půl vystoupili na Sedmé Avenue poblíž Madison Square Garden. Té také patřila naše první fotka.

Jeden ze zážitků, které jsem si nechtěla nechat ujít, byl pohled z Empire State Building, nejvyšší budovy v New Yorku. Musela jsem se o něj sice dělit s tisícovkami turistů a zaplatit dvacet dolarů, ale i tak to stálo za to. Výhled byl úžasný. Mrakodrapy všech druhů, jižní cíp Manhattanu a řeky Hudson a East River, které jej každá z jedné strany obtékají, Socha Svobody, která z dálky vypadá jako trpaslík nebo žluté taxíky prohánějící se po ulicích.

Naše další kroky směřovaly do Bryant Parku. Oáza klidu v centru velkoměsta. Na trávníku uprostřed se skupinka lidí trénuje v žonglování, vylepený plakát upozorňuje na večerní hodiny jógy. Vedle osvěžující fontány jsou rozestavené stolky s židličkami a newyorčané tu obědvají, svačí, čtou noviny nebo jen tak odpočívají. Uvolněnou atmosféru doplňuje kolotoč s koníky a francouzskými šansony, které mi v mysli vytvoří obrázek Amélie z Montmartru. S parkem sousedí národní knihovna, jejíž vstup hlídají mohutné sochy lvů. Ve sbírkách najdete několik podob americké ústavy stejně jako dopis podespaný Thomasem Jeffersonem nebo nádhernou studovnu.

Pravým opakem tohoto klidného místa je Times Square, rušné náměstí s neonovými reklamami, kde se člověk cítí jako součást něčeho velkého. I tady ale najdete pěší zónu, stolečky a všudypřítomné prodavače triček I love New York. Ti se předhánějí v tom, kdo dá lepší nabídku. Pět triček za deset dolarů. "Po vyprání se ale trochu scvrkne," varuje nás mladík v jednom z obchůdků.

Za návštěvu určitě stojí také historická budova Grand Central, největšího nádraží na světě, která je známá z mnoha filmů nebo havní sídlo OSN ve východní části Manhattanu. Když jsme k němu procházeli okolo Trump Tower, chystalo se zrovna valné shromáždění a policisté uzavírali okolní silnice. Na protějším chodníku mezitím skupinka odpůrců protestovala proti přítomnosti vojáků na Haiti.

Americký den v americkém velkoměstě jsme zakončili pizzou koupenou na Šesté Avenue a snězenou na trávě v Central Parku. "Ještě máme jeden den," říkala jsem si, když jsme přes blikající Times Square procházeli na zastávku metra. Z takového města se nechce odjíždět, člověk sem rychle zapadne a chapadla New Yorku ho nechtějí pustit ze své náruče jen tak. A když jej pustí, stejně se sem zase bude chtít vrátit.

(Druhý den v příštím příspěvku!)