Mí Mexičané mi rozumějí. A já rozumím jim

Restaurace La Costeñita, reklama na mobilního operátora ve španělštině, v obchodě sleva na tortily. Na první pohled se zdá, že jsem se znovu ocitla v Mexiku. Jsem ale mnohem severněji, v městečku Long Branch v americkém státě New Jersey.

I přesto, že jsem přijela pracovat do USA, denně jsem v kontaktu s Mexikem. Když scházím z prvního patra v domě, kde bydlím, často slyším mexické rytmy duranguense či různých bandas, které se linou ze dveří v přízemí. Bydlí tu mexická rodina s několika malými dětmi, které občas potkávám na verandě domu, jak si hrají ve stínu horkého dne.

V Mexiku jsem žila rok a k Mexičanům mám velmi dobrý vztah. Když jsem přijížděla do Long Branch, ještě jsem netušila, kolik věcí mi zde bude připomínat právě měsíce strávené v zemi starých Aztéků. V obchodech s potravinami nacházím úplně stejné zboží. Jogurty Lala, sýr Oaxaca nebo Manchego, tortillas, nachos, dokonce i chicharones. Za pokladnou sedí snědá Mexičanka. Už několikrát jsem jí omylem řekla "gracias", aniž bych si uvědomila, že ona na mě mluví anglicky.

Baví mě nakupovat v tomto "mexickém" obchodě, protože vždy narazím na nějakou novou věc, které jsem si dřív nevšimla a která mi připomene něco mexického, na co už jsem přitom zapomněla. Různé příchutě Jarritos, limonáda Toronja, džusy Jumex. Kromě mexických výrobků jsem ale objevila i potraviny z jiných středo- či jihoamerických zemí. Poprvé jsem na vlastní oči viděla peruánskou hrdinku "Inca Kolu", která ve své rodné zemi předčí v popularitě světoznámou Coca Colu. Našla jsem argentinské maté nebo sladkosti ze Salvadoru. A to všechno v jediném zapadlém obchůdku v americkém Long Branch.

Navíc se mezi tyto pochutiny míchá i americká kultura. Vedle mexického sladkého pečiva pan dulce leží housky na hotdogy, vedle Inca Koly i její rivalka Coca Cola nebo Pepsi a podobně. Američana ale v podobných obchodech jen těžko potkáte. Hemží se to tu těmi, které Američané nazývají "latinos" nebo taky "hispánci". Z velké části jsou to Mexičané, ale mohou to být i obyvatelé jižněji položených amerických států.

Američané jezdí jídlo nakupovat autem do velkých supermarketů. Mají tam větší výběr a je to pro ně pohodlnější. Mexičané chodí pěšky z obchůdků s igelitkami v rukou. Stejně jako já. Do velkého obchodu se nedostanu, auto také nic, a tak společně s Mexičany taháme igelitky a znovu a znovu si říkáme, že dneska je ale opravdu horký den.

V restauraci, kde pracuji, je Mexičanů plná kuchyně. Když procházím zadními místnostmi, připadám si jak v nějaké velké mexické taquerii (restauraci, kde se podávají tacos). Mexičané na mě spiklenecky koukají, zase jsme na tom stejně. Máme stejné americké šéfy a stejného francouzského manažera. Nejprve jsem se seznámila s Arturem, který dělá číšníka. Smál se, když slyšel moji španělštinu a říkal, že takto mluví Mexičané z DF (Distrito Federal, jak Mexičané označují hlavní město Mexico City).

Další dva Mexičané, kteří nepracují v kuchyni, jsou bratři Carlos a Junior. Ti na mě mluví jen španělsky a když se dozvěděli, že jsem studovala v Mexico City, volají na mě "la chilanga", což je označení pro obyvatele hlavního města, které jim dali ostatní Mexičané.

Všichni "latinos" jsou nadšení, když se s nimi bavím španělsky a zvláště o zemi, ze které pochází. Stejně jako oni se totiž i já domluvím paradoxně lépe španělsky než anglicky. Potkala jsem ale i Mexičany, kteří se v USA už narodili a vlastně jsou tedy Američané a ne Mexičané a přesto mluví španělsky lépe než anglicky. Možná trochu ke škodě je k tomu totiž nikdo příliš nenutí. Mají tu svoje restaurace, obchody, reklamy ve vlastním jazyce...

(Blog je na pokračování, více o mojí práci ve francouzské restauraci Avenue v Long Branch si přečtěte příště, až zase budu mít day off.)