Odjely jsme s holkama na 4 dny do Holandska – hrajeme vánoční volejbalový turnaj a bydlíme v rodinách.
A tak sedíme první večer v obýváku na sedačce a pomalinku se seznamujeme. A, banální věc – začalo se mi chtít na WC. „No problem“ – jdi rovně a doleva. Šla jsem tedy, záchod jsem kupodivu našla. Byl krásný, vyzdobený – všude plno ozdobných dlaždiček a figurek. Nedá se nic dělat, konec odpočinku a relaxace, musím se vrátit zpět k návštěvě. Ale ouha! Ten záchod nemá splachovadlo!!! Nádrž a trubka tady je, ale žádnou šňůrku nevidím L No nic, podívám se v okolí nádržky…nic….Na míse a kolem mísy žádné páčky nebo něco, co by způsobilo přesun vody z nádržky do mísy. Co teď???
Aháááá! Dlaždičky!!! Ty ozdobné dlaždičky, proto tady jsou!!! Jedna z nich to určitě bude! Ohmatala jsem poctivě všechny. Nic L Začínám cítit horké tváře a slzičky v očích. Trapas! Od toho neuteču. Ostuda…
Ha! Spásná myšlenka – že oni to mají na pohybovou buňku! Odejdu a spláchne se to samo. No jasně, že mě to hned nenapadlo. Hrdě odcházím, zhasínám, zavírám dveře….radši jdu ještě za roh, aby si bylo čidlo 100%-ně jisté mým odchodem…..Nic…Tak to bude asi v zámku. Nebyla jsem zamčená a klíč je v zámku. Sedám si na mísu, zamykám, chvíli čekám, vstávám, odmykám, zhasínám….jdu radši až za roh…a….nic :-(
Co teď??? Nedá se nic dělat. Prostě použiju kbelík s vodou a je to. Mno, ale místo desetilitrového kbelíku, který by byl v tu chvíli mým nejlepším kamarádem, moje oči zastavily nad jedinou nádobou, do které šla nalít voda – krásný květovaný kalíšek na zuby. Ufff. Tak tudy cesta nevede.
Jdu se tedy přiznat. Otevírám dveře do obýváku. Na našich hostitelích vidím velkou úlevu, že jsem se neutopila (fakt jsem chtěla, rozhodně lepší než ten trapas, ale prostě to nešlo…). Pak se zarazili. Holky na mě koukaly vyděšeně. V tu chvíli jsem cítila pouze horkost syté rudé barvy, která se odrážela z mých tváří do celého pokoje…holky se mi smály, prý – neboj, jdu taky a zahladím stopy ;-)
Po 10-ti minutách vylezla Jitka s podobným výrazem tváře jako já…
Přiznaly jsme našim už tak dost vyděšeným hostitelům pravdu. Spadl jim balvan ze srdce (asi netušili, co se děje) a upřímně se smáli tak, až byli v obličejích stejně červení jako my.
A stal se zázrak! Zatáhli za trubku spojující nádržku s mísou a … začaly se valit gejzíry vody! A bylo ;-)
