Můj život s Němcem V. aneb Němec vyhrává :-(

Podle výzkumu je u pacientů trpících Alzheimerovou chorobou, která je postihla v poměrně brzkém věku, velmi strmý průběh této nemoci. Netuším, kdo se na tomto výzkumu podílel, ale co vím naprosto přesně je fakt, že výsledek musím, bohužel, potvrdit.

Končíme měsíční odlehčovací kůru a vracíme se zpátky do domácího prostředí. Přivezla jsem si domů třetí dítě, které je ale (co se péče týče) to nejnáročnější. Z mojí mámy postupně odchází veškerá její duševní schránka, zůstává jen ta fyzická. O to těžší je to všechno přijmout. Je úžasné, že má zcela změněnou medikaci a tím pádem mi nastávají poměrně klidné noci. Nikdo tu o půlnoci zmateně nepobíhá, nikdo nestojí neslyšně ve dveřích naší ložnice, je to alespoň malá úleva…

Dostávám se na ještě větší dno než jsem kdy byla. Odnáší to celá moje rodina, odnáší to celé mé okolí. I když bojuji, moc bojuji, boj je bolestivý a náročný. Terapie, antidepresiva, postupné přijímání pravdy. Pryč je má usměvavá tvář, pryč je má potřeba komunikace, pryč je mé pochopení nad každým trápením druhého. Někdy se až děsím toho, co ostatní řeší a dávají tomu velký důraz, co považují za fatální a z čeho se hroutí.

Už dávno jsem za fází „proč právě já?“ Už se opravdu smiřuji, snažím se pochopit, snažím se přijmout a podle toho žít.

Naše nejstarší a nejnáročnější dítě se hrozně trápí, cítím to. Ona moc dobře ví, že něco není v pořádku. Možná neví přesně co to je, ale ví to. Není to tak, že nemocnému člověku je to jedno, to je věta se kterou se naprosto neztotožňuji. Je to ale věta, která zazněla z úst mnoha lékařů a sociálních pracovnic. Nesouhlasím. Ona to ví, ona to cítí a já to cítím také. Nejhorší je, že nikdo z nás neví, jak z toho ven, jak pomoci, co nejlepšího udělat.

Objíždíme domovy, kde se specializují na „Německou nemoc“, sbíráme informace. Já si čím dál tím víc uvědomuji, že Němec nad námi pomalu, jistě, drze a bezostyšně vítězí a brzo nás i porazí. Chtěla jsem prorazit hlavou zeď, chtěla jsem se postavit všem jasným faktům, všem výzkumům, všem (pro mě) nepochopitelným tvrzením ostatních.... chtěla jsem dokázat celému světu, že správným přístupem a bojem to lze zvládnout. Chtěla jsem……a zjistila, že jsem byla bláhová. Bohužel. Bláhová a naivní. Pochod Němce v hlavě je neoblomný a jde stále dopředu, nenechá se zbrzdit, nenechá se zastrašit. Je mi to líto.

Usmívám se, hladím svojí maminku po stále krásných vlasech. I ona se usmívá. A s úsměvem mi říká: „já chci domů, odveď mě, prosím, domů“. „Mami, tady jsi přeci doma“, tím nejpříjemnějším hlasem odpovídám. „Ale ne, ty víš, že tady doma nejsem. Já chci domů ke své mamince, tam je můj domov“. Pak se chvíli zamyslí a dodá "A musím odvést holky ke svým rodičům, jistě o ně mají strach." Užasle hledím do očí svých dvou princezen, které se mě drží jako klíště a neví, co mají dělat. "Mami, ale to jsou moje děti, já jsem jejich máma." Celá roztřesená se rozčílí, jak něco tak nehorázného ta cizí paní vůbec může vyslovit......

I já chci domů ke své mamince……tam je přeci můj domov…….

Kdo to nezažil, možná nepochopí. Kéž bych byla mezi nechápajícími....