„Suchareeee…“ vnímá Agáta jeho hlas. Je lehké náledí, nemůže přeci jet rychleji. Ale zrovna suchar? Ona? Ona, která neustále vymýšlí co by vyvedla za vylomeninu, ona že je suchar? No, tak to snad neeee! Zatíná stoličky vzteky do sebe, lehce špulí ústa a naštvaným lehkým pohybem ruky naznačuje, že tady je pánem ona.
Dálnice je vcelku suchá, i když hustě sněžilo, i když je mírně pod nulou. Jede se fakt dobře. Ale proč by měla jezdit rychleji? Nemá každý jezdit tak, jak to cítí, že to zvládne?
„Tak ale tohle už ne….předjíždějí nás už i kamiony, tohle už fakt ne….“ jančí na sedadle spolujezdce Tomáš. Ještě před chvílí společně tančili a zpívali. Jasně, upil si nějaké pivko, ale proč tolik vyvádí? Tomáš je nesmírně charismatický, má smysl pro každou špatnost, je s ním sranda a pohoda. Vypadalo to jako výborná volba sparing partnera na večírek. Večírek se také vyvedl, přesně podle představ, proč se tolik změnil při jízdě v autě? Mohl nepít a řídit sám, přemítá v duchu Agáta.
Tomáš otáčí volume na max, auto se úplně otřásá. „Ale já jsem pán jízdy, já jsem DJ, já jsem ten, co určuje kdy, kam a jak rychle se jede“ už jen velmi potichu namítá Agáta.
Tomáš se pomalu sklání. Bubnuje si v rytmu hudby do kolen a sklání se. Agáta si v klidu jede svých 100 km v hodině, což vzhledem k náledí i pozdní hodině je tak akorát. I když je to dálnice. Agáta cítí jeho ruku na své noze. Je jí vlastně příjemný ten pocit, že Tomášovi není lhostejná. Že by o ní Tomáš třeba i stál, pokud by chtěla...zasněně uvažuje Agáta. Jeho ruka postupně klesá po noze….vlastně, vůbec si to nemohla užít, protože klesá až moc rychle. Tomáš popadne Agátu za její nárt, za její nohu a razantně místo ní mačká na pedál plynu…..
Agáta s hrůzou sleduje tachometr. Stodeset, stodvacet….snaží se soustředit se na cestu, aby udržela správný směr. Cítí strach, obrovský strach, který jí stoupá až do krku. Chtěla by zařvat – tak už doooost, ale místo toho má jen vykulené oči, je jako svázaná v úzkém saku, jako by měla přiškrcenou kravatu hluboko do ohryzku a pekelně se soustředí na jízdu. Je zcela střízlivá, takže se jí to daří. Radši už nesleduje tachometr, který se vychýlil někde mnohem dál než je rychlost 130 km za hodinu. Už si dokonce tu rychlost užívá. Jen kdyby jí neměl potřebu tolik ovládat, sakra.
Tomáš zvedne hlavu. „Héééééééééééééééj, tady přeci odbočujeme…“, vykřikne zoufale, sundavá ruku z nohy Agáty, která je zapřena do plynu. Zkrat, Agáta cítí, že je její tělo ve zkratu, netuší, jak rychle zareagovat na vzniklou situaci. Snaží se vší silou brzdit. Jistě, nezapomene dát pravý blinkr, pravý blinkr a brzdu. Jenže….ono opravdu to náledí je. Agáta se vzpamatuje. Začne brzdit přerušovaně, pak se snaží přidat plyn místo aby brzdila. Uffff, povedlo se. Auto poslušně zatáčí doprava..
A sakra….proč před námi stojí to auto???? Aha, viděla výstražný trojúhelník, všimla si ho, ale nereagovala, byla ráda, že si poradila s náledím. Néééé... Agáta vnímá ta slova „suchare“, rychle si promítne situaci – stojcí auto před nimi a lehce neovladatelné auto, ve kterém sedí. Agáta to prostě nezvládla. Nedokázala se vyhnout tomu autu. Přímá srážka. Bum, prásk, ticho…..nekonečné ticho.....Tomáš se provinile dívá na Agátu, Agáta opět začně zuřivě tisknout stoličky k sobě. Měla pravdu, že?
Kolem proudí spousta aut. Každé si přibrzdí a jede dál. Asi jim stačí pohled na cizí lidské neštěstí. Jak je to krásné, když se to netýká přímo jich. Asi. Jedno však zastaví. Pohlédne z okénka a zkušeně reaguje – „pohodaaa, jsou to jen plechy“.
Agáta mlčky stojí před nabouraným autem. Zcela nepřítomně sleduje dvě dětské autosedačky zalité střípky skla ze zadního okna. Dvě dětské autosedačky, které se posunuly na zcela jiné místo než kde byly připoutané před jízdou. Dvě dětské autosedačky, které jsou teď zrovna, naštěstí, prázdné....Z oka jí začně padat slza….
"Suchareeeeee" slyší z dálky. Ano, je suchar, byla, je a bude.....
