Strašně ráda jezdím autem. Teda, pokud znám trasu a vím, že mě na konci nebude čekat mini místečko mezi dvěma dalšími auty....taková představa mě už předem odsuzuje k jízdě plné nervů. Totiž představa, že celá spocená najdu to správné místo (ale, dle mého pohledu, na auto tak poloviční tomu mému) je pro mě natolik stresující, že si jízdu autem neužiju ani v nejmenším, předem si představuju ty pohledy kolemjdoucích, pobavené úsměvy ostatních řidičů a nakonec i můj schlíplý pohled, když musím v těžké krizi zoufalství oslovit toho, co se nejvíce baví nad mými pokusy o nemožné. Nevím, proč to řeším až tak dopředu, ale prostě to tak mám.
Auto je zvláštní místo, je to malý uzavřený prostor, který snese vše. Jak já ráda za volantem vykřikuju nadávky na některé zoufalce v autě i na většinu chodců, kteří se vážně někdy cítí jako naprosto nesmrtelní. Jak já si ráda pouštím hudbu s volume na max a u toho bláznivě bubnuju do volantu a cítím se tak nabitě. Jak já ráda na to občas šlápnu a vychutnávám rychlost, jindy zase přibrzdím a sleduju co se kolem děje. A taky mám ráda hovory v autě. Jsou to jiné hovory než na kterémkoliv jiném místě. Nevím přesně co všechno má vliv na to, že jsou jiné, možná to, že je každý pečlivě připoután na své sedačce, nemůže použít neverbální komunikaci, je nám odepřen i přímý oční kontakt....no a pak ten prostor co snese vše.
"Maminko", slyším ze zadní sedačky a pečlivě nastražuju uši. "Tomášek mě ve školce dneska bouchnul polštářem do hlavy, přesně přes brejličky...". Krev se ve mě vaří, mám ukrutnou chuť auto okamžitě otočit, najít onoho Tomáše a ručně si to s ním vyřídit. Nemůžu dělat nic než stlačit stoupající adrenalín v těle a v naprostém klidu zjistit více informací. "No, a co bylo dál? Jak jsi to vyřešila?" Už předem je mi ale jasná odpověď. Mám totiž doma dvě holčičky, které sice jistě dokáží být záludné, zákeřné a podlé, ale rozhodně ne fyzicky.... "Nijak...". V duchu si listuju radama zkušenějších, jak na takovou situaci reagovat. Je vlastně skvělé, že jsem v autě a tudiž připnutá na jednom místě a nemůžu reagovat rychle a jasně a taky možná ukvapeně. Můžu jen přemítat a přitom pečlivě sledovat, kterej blbec mi to zase chce skočit pod kola. Chytré poučky říkají, že je třeba, aby si to děti vyříkaly. Takže zkouším metodu chytrolínů - "Víš, příště Tomáškovi řekni, že je pěkně hloupej, že takový věci se nedělají a už vůbec ne, když máš na sobě brejličky, mohl by ti moc a moc ublížit". Ve zpětném zrcátku sleduju, jak se ten malý mozeček snaží schroupat mojí informaci. A protože nedám jen na chytrolíny, po chvíle pauzy hodně nahlas dodávám - "A jestli to nepomůže, tak vezmi polštář a prostě mu to vrať!!!!!" A konečně se cítím uspokojená. Myslím, že jsem dala své dceři do života dobrou radu. Ať si chytrolíni říkají co chtějí, ve finále - jak je to v životě?
Do našeho malého zvláštního prostoru jménem auto přibíráme i tu starší, která si užívala ve škole. Po cestě ze školy se všichni tři držíme za ruku a plácáme jen tak, co nás napadne. Bavíme se, smějeme se a já už cítím, že starší dcerka užuž čeká až se rozsvítí blinkry značící, že je auto odemčeno, až zapluje dovnitř do zvláštního prostoru a zacvakne svůj pás. Už se klepe až strčím klíčky do zapalování, až poznamenám nějakou vtipnou poznámku na právě se blížícího strážníka (utekly jsme mu... ) a jen co se rozjedeme, spustí...."Mami...." A jéje, v tónu hlasu necítím nic dobrého. Buď něco provedla nebo něco potřebuje nebo se dozvěděla zase nějakou košatou pravdu od kamarádek typu existuje Ježíšek, vrhá se dřív chlap na ženskou nebo naopak, k čemu má táta tolik spermií, když je nevyužije a tak...., na kterou budeme hledat odpověď. "Dneska jsme psali test z matiky a češtiny"....a jen poslouchám z čeho že všeho, v duchu se uklidňuju, že to je látka, kterou jsme probíraly a kterou jistojistě zná. Taky, že ano, Hned se chlubí jedničkama, což mě nesmírně těší, i když bych přežila jakékoliv známky. Mno, vlastně - hlavně ta jednička z matiky mě šíleně těší, no, ani ne tak kvůli známce, ale už dávno jsem si všimla, že to vypadá, že má logický myšlení - u ženský k nezaplacení, kochám se v duchu genialitou svého dítěte. Skoro jsem až přeslechla, že hovor pokračuje. Využívá našeho prostoru a nenápadně mi oznamuje, že psali test i z prvouky a tam tedy známku nedostala, je sice opravený, ale bez známky a nese si ho domů.
Jsme doma, opouštíme hájený prostor, prostor, kde se dá vyřešit skoro vše. Zvláštní prostor, kde se dá nabíjet hudbou, relaxovat, nadávat nebo prostě povídat o čemkoliv. Sleduju obrovské jedničky v žákajdě a opatrně vytahuju test z prvouky. Je celý, celičký přepsán červenou propiskou, případně proškrtán stejnou barvou. Pominu pojmy peckovice, malvice, bez toho se v životě obejde, i jablko psané japko, budiž, ale koutky v klidu už neudržím nad tím, že na podzim sklízíme ovoce jako cibule, česnek nebo pór.....A je mi jasné, že v prostoru našeho bytu musíme povolat na pomoc všechny knížky, pohádky a příběhy a trochu to probrat. Ona se tak soustředila na slovo pór, že jí vlastně úplně uniklo, že to není ovoce ani omylem ;-)
