Alzheimerova choroba je degenerativní poškození mozku. Její příčina není stále známá, zatím je znám pouze její průběh. Jde o to, že se v mozku ukládají patologické proteiny, které vytváří plaky v okolí nerovových buněk – čímž se nervové buňky a jejich spoje poškozují. Následkem změn v buňkách mozkové kůry dochází k postupné demenci. Dochází však také k psychickým změnám (porucha paměti, zmatenost, změny chování a osobnosti, dezorientace v čase a místě, poruchy řeči, demence atd….)
Již dlouho vnímám, že se k nám domů přistěhoval nový pán, je krutý, jmenuje se Němec a pořád nám něco schovává. Je záludný, zaměřuje se především na klíče, brýle a peníze….
V okamžiku, kdy moje maminka přišla od doktora s náplastí na levé ruce, tak typické po odběru krve a naprosto zarytě se se mnou hádá, že rozhodně u doktorky nebyla (přestože jsem jí tam vezla) a už vůbec jí NIKDO nebral žádnou krev…v tom okamžiku jsem opravdu usoudila, že začíná být dost velký průšvih, který je třeba řešit. Sama jsem si provedla diagnozu – Alzheimerova choroba a potřebovala jsem si svou diagnozu nechat potvrdit nebo vyvrátit. Přestože je internet plný informací, ve skutečném světě je k těmto informacím hrozně daleká a trnitá cesta. Co ale internet píše naprosto jasně je fakt, že na tuto chorobu neexistuje žádný lék, dá se zpomalit (možná), nikoliv vyléčit. Dost smutná teorie.
Nezvdávám se. Objevila jsem lékaře v Motole, mladý a sympatický muž, který se vydal do boje s touto nemocí. Je zapojen do projektu výzkumu. Byl to on, s kým jsem poprvé mohla mluvit a on mi rozuměl. Po několika vyšetřeních se moje diagnoza, bohužel, potvrdila….
Seděla jsem bezvládně v čekárně, v ruce verdikt od doktora a absolutně netušila, co mám dělat. Kolem mě chodili pacienti s Parkinsonovou chorobou na kapačky a já se pomalu probouzela ze sna. Co na všem bylo zvláštní byl fakt, že to nebyli lidé staří, ale dost často mnohem mladší než jsem já. Hlavou mi probíhalo spousta myšlenek, jednou z nich ta, kterou si položí snad každý – proč právě moje máma??? Sleduju tu svojí maminku, drobnou, hodnou, milou osobu a je mi do breku. Nemůžu před ní ale brečet. Chtěla jsem to mít potvrzené? Chtěla. Teď to tedy mám černé na bílém. Je to sice kruté, ale postupně si uvědomuji, že není nic horšího než nejistota – to radši jistota, ať je sebehorší.
A tak se učím novému přístupu. Učím se tomu, že vše, co máma zmateně říká a dělá, to vše není proto, že by byla zlá nebo zákeřná, to za ní dělá ten Němec. A je to hodně, hodně těžké. Snažím se být silná, ale nejde to, skolila mě první velká deprese. Ihned se objednávám k psychologovi, sama žasnu, kolik emocí potřebuje ven, sedím, brečím jako želva a zdáli slyším ten příjemný hlas – berte to tak, že je to nemoc, o které pacient v určité chvíli ani neví, pokud mu připravíte dobré podmínky, prožije své stáří velmi dobře. Ovšem pozor, je to nemoc velmi náročná pro celé okolí. Musíte myslet hlavně na sebe, hlavně na sebe, hlavně na sebe a svou rodinu!!!
Čtu si veškeré dostupné informace, dostávám se do kontaktu s lidmi, kteří s touto chorobou přicházejí denně do styku. Snažím se učit se vše od nich. Je náročné přijmout fakt, že proti mně stojí moje vlastní maminka, která mi nadává a je vážně dost ošklivá a v duchu si říkat – to ne ona, to ta nemoc. Ale já vidím jí! Vidím jen a jen jí, ženu, která mě vychovala, která mi bolístky foukala, která mě dokázala pohladit, když jsem to potřebovala. Tělesná schránka je stále stejná, jen těžko se mi daří ošálit moje smysly a přesvědčit se vnitřně, že za tohle chování fakt nemůže a že za ní jedná pan Němec, který se nám vkradl do života……….
Kdo to nezažil, možná nepochopí….kéž bych byla mezi nechápajícími.....
