Prohrála jsem boj. Já osobně skutečně ano. Ten slizoun odporný s německým jménem si vzal vše, co chtěl. Překonal každou bariéru, každou překážku, kterou jsem mu nastavila a hrdě se teď plácá pěstičkama do hrudi. Zase se mu podařilo to, co chtěl.... Ten slizoun má i své jméno. Jmenuje se Alzheimer.
"Ahoj mami", s úsměvem sleduju tu stále stejně krásnou, nezměněnou a milou tvář. Vidím úsměv. Úsměv a radost. A v očích trochu zmatku. "No to snad ani není pravda, to jsi mě teda překvapila", fakt upřímně a nadšeně reaguje moje maminka.
Vyrážíme na procházku. To je jedna z věcí, která mi tu chybí. Na procházky chodí málo. Ale moje aktivní máma pohyb potřebuje jako sůl. Není zvyklá někde celý den sedět. Snažím se napravit nedostatek a plánuju "větší okruh". Povídáme si. Tak, o všem možném. Jak "chodí každý den do práce", jak "byla na dovolené tam a tam".....prostě spousty zážitků, které ona v sobě má a skutečně je prožívá, reálně, tady a teď. Je báječné, že jsem naprosto v klidu, odpočinutá a mám plno síly na to s úsměvem kývat a prožívat ty zážitky s ní. Cítím se báječně.
"No a jak se mají děti?", překvapí mě najednou mamčina otázka. "Myslíš holky, jako vnučky?", asi se ptá na svoje vnučky. "Neee, přeci víš na koho se ptám, na MOJE děti. Ty jsou ještě malé, nemají vlastní děti". Tak trochu mi mrzne úsměv na rtu. V duchu si skládám odpověď. V duchu řvu - ale maminko moje milovaná, já jsem tvoje dcera, já jsem tvoje dítě, já jsem ta, co jsi jí porodila, strávila s ní celé krásné dětství, co jsi pro ní vždy udělala maximum. Co jsem se ti nasmála jak moc se o mě bojíš. Co jsem se tě natrápila. To jsem já, koho jsi hladila a držela za ruku, když jsem byla smutná. Moje děti sis užívala, houpala jsi je na kolenou, zpívala sis s nima, věnovala jsi jim stejně trpělivosti jako mně....Jáááá... tvoje dcera.... Nahlas si toto ale netroufnu říct. Sama sebe z dálky poslouchám "no, ty jsou ale úplně v pohodě, o ty nemusíš mít strach". Vnímám ten pocit blaženosti, který jsem touto větou přivodila. Ne, nejsem z toho smutná, cítím se báječně.
"Víš, já už bych chtěla jít zpátky domů" překvapivě mi sděluje moje mamka. Dobrá, trochu zkrátím původně naplánovanou procházku. Je fakt, že je vidět, že už je docela unavená. Není už zvyklá na takový pohyb. Bohužel. Vracíme se tedy zpět k Domovu. Vracíme se k jejímu novému domovu, Vidíme spolubydlící (tedy "holky", jak jim říká, ty se kterými teď žije svůj život) a moje maminka se najednou rozesměje na celé kolo. Provinile se na mě podívá, počká si, až kývnu a pak skoro utíká. Utíká za holkama, za svýma nejlepšíma kamarádkama, se kterými "žije celý život". S nima se směje, s nima se drží za ruku.
Sleduju vše z povzdálí a cítím se hrozně zvláštně. Jsem smutná. Ale jsem šťastná. Vlastně se cítím báječně, i když už zase vnímám, že polykám slané slzy. Hořkošťastné slzy. Udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla udělat. Moje maminka je šťastná! A já vlastně taky....
Kdo to nezažil, možná nepochopí. Kéž bych byla mezi nechápajícími....
