Odlehčovací služby mají odlehčit tomu, kdo o někoho pečuje v domácím prostředí. Odlehčovací služby mohou být poskytovány v určité dny nebo hodiny v domácnostech nebo v zařízeních s celodenním, týdenním, nebo dlouhodobým pobytem. Důvodem poskytování služby je umožnit pečující osobě nezbytný odpočinek. Po ukončení poskytování služby se klient navrací do domácího prostředí. Odlehčovací služby mohou být poskytovány opakovaně.... My zvolili zařízení celodenní s měsíčním pobytem...
Balím tašku. Je to jiné než když balím tašku svým holčičkám před odjezdem na hory. Postupně ze škříně přesouvám pár drobností a žasnu, co skříň všechno ukrývá – tý jo, tohle tričko hledám už přes rok, mezi svetry nacházím nové pohádkové knížky s papírkem a jménem mých princezniček (asi zapomenutý dárek), no neee, louskáček na ořechy, tak s tím jsem se už dávno rozloučila... Je to hrozně zvláštní pocit. Cítím, jak mi podivný tlak uvnitř běhá po celém těle a skoro mě dusí. Dokonce cítím, že pláču a je to vážně rozporuplná situace – pláču a mám radost. Polykám slzy a jsem vážně ráda, že jsou to slzy, znamená to, že se spustily některé emoce, emoce, které jsem si myslela, že už dávno nemám. Jsem šťastná za svůj pláč, zní to vážně divně. Život je opravdu plný paradoxů.
„Mami, jedeme do lázní“....zní můj hlas a já sleduju ty rozzářené oči, které jasně vyjadřují, že jsou šťastné, že se něco děje. Snažím se být v klidu a usmívat se, uvnitř však cítím, že se tam děje všechno jiné, jen ne klid. Moje máma s naprostým klidem usedá do auta, po cestě si vyposlechnu její pohled na svět – hele, moje škola (ukazuje na budovu obecního úřadu, která jí je v té chvíli povědomá). Hele, tady bydleli naši známí, jak se jen jmenovali – Novákovi, dodávám, to proto, že jsem si zvykla na to, že Novákovi prostě bydleli na sídlišti a teď na každém sídlišti „bydlí“ Novákovi. Jsem v naprostém klidu. Tedy, snažím se být v klidu a na mém hlase to rozhodně musí být znát. Uvnitř cítím, že se právě dopouštím velké zrady. Jedu „strčit“ svou vlastní mámu do stacionáře....
Pobytové zařízení je to hezké, vlídný a milý personál, pouze 12 klientů na oddělení. S hrůzou ale sleduji babičky, které jen leží a nepřítomně sledují okolí. Je mi z toho úzko, hodně úzko. Váha pod mojí mámou ukazuje 50 kg, a to je oblečená v džínách! Pomalu se seznamujeme s místním řádem. Trochu mě překvapuje, že pokud si přeji, aby moje máma dostala odpolední kávu, musím jí také přinést. Vlastně, nepřekvapuje mě, že tomu tak je a nemám s tím problém, spíše to, že tento pokyn mi nebyl sdělen dopředu. Fajn, bez kávy a sušenek ke kávě jí tu prostě nenechám, odbíhám do nedalekého krámku a vrším vše, co má ráda, do košíčku. Přihazuji i její nejoblíbenější Kávenky a jen pohled na obal té sušenky mi vyvolává slzy v očích.
Odcházím a přenechávám svojí mámu v péči odborníků. Jsou moc příjemní, určitě jí nebude zle, uklidňuju se uvnitř, no, spíše vnitřně přemlouvám sama sebe...Přicházím do bytu, který ač je plný lidí, je najednou prázdný. Je mi smutno, vážně smutno. Vlastně mi chybí naše bojovky typu potřebuju naběračku, kde jí asi najdu? Aha, mezi jogurtama, jasně, logicky přeci, mezi hrnečky neleží třeba brýle, pro máslo musím chodit do ledničky, nikoliv do regálu s moukou, vše je na svém místě. U oběda neslyším 10x za sebou – teda, to je dobrota, ty jsi tak dobrá kuchařka a mrknutí na manžela – ty sis teda uměl vybrat ;-) Chybí mi to. Je to prostě tak, že člověk chce vždy to, co nemá.... A já jsem vlastně šťastná, protože to vše znova zažiju, není to konec definitivní, je to jen přestávka ;-) Přestávka, kterou jsem ale opravdu vážně nutně potřebovala...
Kdo to nezažil, možná nepochopí. Kéž bych byla mezi nechápajícími................
