„Dobrý den, jakpak se dnes máte?“ usmívá se na mě docela sympatický mladý muž. Pokouším se také o úsměv. „Jmenuji se Daniel, můžeme si tykat?“ No, jasně, proč ne? Cítím se najednou příjemně mladě.
Má krásné hnědé oči, které se pronikavě zabodávají do očí mých. Cítím, jako by mi četl myšlenky a vnímám, že cokoliv vyslovím, ho opravdu zajímá. Jen občas postřehnu lehký třes v ruce, na jeho dlouhých štíhlých prstech.
Uhlíkové oči mě naprosto fascinují, jsou velké a milé. Po chvíli cítím, jak z nich sálá smutek, smutek a možná neklid, zmatek. Snaží se to zakrýt svými slovy, ale oči nikdy nelžou těm, kdo v nich umí číst. Cítím, že mi chce něco vyprávět. Pomalu a nenápadně ho pobízím, ať začne vyprávět to, co ho tolik tíží. Snad ani nepostřehl, že je to tak trochu bouda, že jen cítím potřebu mu tím pomoci.
Smutným hlasem vypráví…. o rodině, která fungovala, o manželce, která byla krásná, o dceři, která byla chytrá. To vše v čase minulém....Dcera propadla drogám a trojúhelník manželka-dcera-manžel se pomalu začal rozpadat. On chtěl metodu sice možná drsnou, ale jedinou fungující, manželka nenechala na svou dceru sáhnout, zastávala se jí, bránila jí zuby nehty. Jistě si neuvědomovala, že jí tím vlastně ubližuje. Zůstal najednou se svým názorem úplně sám. S přibývajícím stresem doma postupně docházelo i ke stresům v práci, ke spoustě chybám v práci a najednou už ani tu práci neměl. Skončil doma v houpacím křesle. Dcera se objevila jen občas, jen když už jí bylo úplně nejhůř, jen když potřebovala jakýmkoliv způsobem získat peníze na (pro ni nepostradatelnou) drogu. Manželka se zřejmě také nestala příliš velkou oporou, začala na něm vidět jen to špatné. Nedokázala rozpoznat, že jeho stav je natolik vážný, že si zaslouží péči psychiatra, nevěřila mu, že je na tom uvnitř tak zle. Jak já Danielovi rozumím, prochází nemocí, která není na první pohled vidět, okolí nevěří, nevnímá, nechce vidět. Pokračování příběhu zdá se celkem logický - Daniel neunesl tu tíži a jediné řešení objevil v ukončení života. Nepovedená sebevražda. Konečně někdo pochopil, že má opravdu velký problém....
Pomalu poslouchám jeho příběh. Je smutný. Proč a co vše se odehrálo než se dostal sem, do Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Chvílemi mi tuhnou rysy na tváři. Ale je to život, je drsný, ale je náš. Tak to prostě je. A naše okolí, naše nejbližší okolí často nevnímá nebo spíš nechce vnímat, nechce řešit, neumí pomoct, nechce pomoct.
„A z jakého pavilonu jsi ty?“ vytrhují mě slova Daniela z přemýšlení. Pokouším se mu vysvětlit, že mě sem zaválo jen taneční vystoupení mé dcery, které se koná v místním příjemném divadle. Evidentně mi nevěří. Snažím se být opravdu důvěryhodná, nevymýšlím si ani jedno jediné slovíčko.
Daniel se jen mírně pousměje. „Jasně, to říkají všichni, že jsou tu jen na návštěvě. Tak, z jakého, nestyď se přeci….“. Co mu mám říct? Jak mám reagovat? Jistě poznal, že nejsem úplně v pohodě, ale ještě na tom nejsem tak, abych byla hospitalizována v Bohnicích. Vypadá to, že pokud budu trvat na své pravdě, stejně mi neuvěří. Někdy je ta nejčistší pravda ta nejméně pravděpodobná.
„A kde máš doprovod?“, nenechá se odbýt Daniel. Otáčím se na divadlo, kam opravdu směřují mé kroky, pousměju se a…..už jen tiše pokrčím rameny. A Daniel spustí za mě, pouští mě do světa za branou, vysvětluje mi, jak je to s procházkami po krásném parku a s doprovodem pacientů. A jaké jsou fígle, jak vyzrát nad ošetřujícím personálem. Jeho jasné a upřímné oči vyjadřují mnohé.
Sakra, chtěla jsem si vlastně jen dát kávu a málem jsem celé taneční vystoupení propásla. Omlouvám se Danielovi, jen tak mezi řečí se ptám, zda neví, kde je tady nějaká kavárna. Udiveně a soucitně na mě pohlédne a jen lehce otočí hlavou za sebe.
JE PŘÍMO PŘEDE MNOU!!!! Kruci, to je ale blázinec…..
