Země šusťáků

Zajímalo by mě, co to poslední dobou znečišťuje vzduch, že se pořád chce někdo od někoho odtrhávat: Katalánsko od Španělska, Quebec od Kanady, Skotsko od Británie. Zřejmě nikdy neslyšeli o Svatoplukovi, a jeho prutech.

V rozhádaném světě prsknul a zhasl docela i Sajúz něrušímij, s nímž jsme měli - bok po boku - navěky pochodovat k lepším zítřkům. A jelikož to byl náš vzor, k rozlúčce eventuálně dospěli i Češi a Slováci. Ti se ovšem nejdřív porafali o pomlčku, a teprve pak se k těm zítřkům vydali každý svým směrem. 

Budiž jim přičteno ke cti, že rozvod se odehrál hladce a bez násilí, aniž by se navzájem pomlátili. Na rozdíl od Jugoslávie, kde se ze sousedů, léta pokojně žijících vedle sebe, přes noc stali nepřátelé na život a na smrt.

Ach ano, bývalá Jugoška. Země košil a šusťáků, kam nás kdysi s manželem laskavě pustili na dovolenou. Psal se rok 1967, když jsme - s lehkými bágly a hubenou peněženkou - vsedli do vlaku, jenž nás vyklopil v království Josipa Broze Tita. S nějakými plány jsme si hlavu nezatěžovali; předem jsme věděli, že všechny naše hotely ponesou jméno ŠIRÁK nebo KŘOVÍ, a ty se přece najdou všude.

Našly se, našly, a "ubytovna" u jezera Bled z nich snad byla nejhorší. Antonín, topič elektrárenský zřejmě zapomněl přikládat do kotle, a my se pod široširou jugoslávskou oblohou celou noc tetelili zimou (se stanem jsme se netáhli). Usoudili jsme tudíž, že je na čase pohnout zkřehlými kostrami, a zamířit dolů k jihu.

V Rijece nás osvítilo nejenom slunce, ale i báječný nápad: Co kdybychom si koupili "plavenku" na loď, a dohopkali přes ostrovy až do černohorského Baru? A tak jsme také učunili.

Naší první zastávkou byl Rab. Objevit místní vinné sklípky nám trvalo pouhých několik minut, a bez meškání jsme začali koštovat různé druhy výtečných moků. Po vyčerpání několikadenního přídělu dinárů jsme doklopýtali k jedné z mnoha okolních houštin, roztáhli žďáráky, a uložili se ke spánku. Tentokrát námi zima nelomcovala; zahříváni zevnitř jsme spali jako dudci. Probudilo nás teprve pražící dopolední slunce, a zvědavé ještěrky s korálkovýma očima, které po nás vesele rejdily.

Ani v Zadaru a ve Splitu nebyly s noclehem potíže - dle hesla "pod svícnem bývá největší tma" jsme přespali v parku nedaleko hlavního náměstí. Štěstí nám dalo sbohem až na Hvaru, kde nás s rozbřeskem dne vyšťáral policajt. Jeho přátelské rady, ať zmizíme než napočítá do tří, jsme uposlechli bez reptání, a byli jsme mu vděčni za to, že počítal poměrně pomalu.

Cestou z Korčuly si na nás pro změnu posvítil sám pan kapitán, neboť si všimnul naší proděravělé jízdenky. Podobně jako polda na Hvaru, i on se rozkatil jak zákon káže, a dal nám na vybranou: Buď na této kocábce setrváme až do Baru, nebo nás na příští zastávce vlastnoručně vysadí, a náš lístek zruší.

Ani v této situaci se nám nezdálo vhodné odporovat. S povzdechem jsme tedy zalehli na horní palubě vedle komína, a doufali jsme, že láteřící mořský vlk se nejmenuje Stěnko Razin.

Po přistání v Baru jsme si připadali jak ve vsi, kterou stále čeká združstevnění. V prachu hlavní třídy se popelily slepice, mezi nimi korzoval dobytek, a jedině lešením obklopená skořápka právě se rodícího hotelu nám připomněla, že se nalézáme v pokročilé socialistické zemi a moderních časech dvacátého století.

K návratu na sever nám posloužil vystrčený palec, a přes Boku Kotorskou (kde kdysi námořníci přiložili pušky k líci, což se jim nevyplatilo) jsme dorazili do Dubrovníku. A jak tak sedíme v útulné vinárničce u skleničky Prošku, ode dveří k nám dolehly zvonivé hlasy: "Ty vole, tady to je plný. Tak to asi pudem do prdele." Opravdu nevím, proč jsme se rozhodli odhalit svoje inkognito; možná jsme si toho Prošku nelízli jen trošku, ale přespříliš? Na nově příchozí jsme zamávali, poradili jim ať nikam nechoděj, a raději si přisednou k nám.

Dnes k cestě do rozdrobených pozůstatků bývalé Jugoslávie není třeba ani pokorných žádostí, ani výjezdních doložek. Stačí napakovat chladničku zásobou řízků, přihodit pár konzerv, obalit si nervy tukem, vsednout do auta a vyrazit do dálničního frmolu. 

Ti škodolibí si mohou po cestě připomínat, že Chorvati sice mají moře, ale i u nich řehtá bruselský šiml. A že si vzal na mušku nejenom rum, ale i Prošek.