Začátky bez píky

Opravdu už uplynulo 52 let od onoho šestého prosince, kdy Mikuláš rozdával dárky, a mne nadělil Kanadě? Kdy jsem byla mladá a krásná, a teď už jsem jenom krásná? Kdy anděl byl bílej, čert černej, a nikomu to nevadilo?

Toho dne přistálo v Torontu letadlo z Paříže, v němž jsem se cestou přes oceán nořila do neutěšených myšlenek. Moje snaha stočit se do klubíčka a v klidu se děsit toho, co bude dál, byla naneštěstí rušena dobře mínícími letuškami. Při pohledu na mou brčálově zelenou barvu se donekonečna ptaly, zda jsem OK, cpaly mi pod hlavu polštář, nebo nabízely něco k jídlu.

Na prvním kroku do neznáma mě napadlo, že se pilot spletl, a místo v Torontu přistál v Jakutsku. Ve vzduchu laškovaly sněhové vločky, fičel ledový vítr, a muselo být přinejmenším třicet pod nulou - zkrátka Sibiř hadr. "No nazdar," říkala jsem si tiše, "co jsem to zas udělala za blbost?" V tom okamžiku se mi chtělo ulehnout na letištní plochu a oddat se bezstarostnému spánku, z něhož se už nikdy neprobudím. 

Krátce poté dorazilo letadlo plné Čechoslováků, posbíraných z evropských uprchlických táborů. Všichni jsme svorně absolvovali přijímací proces, a pak nás - po neuvěřitelně široké dálnici, kde svištěla neuvěřitelně ohromná auta - odlifrovali do hotelu nevalné pověsti v pochybné části města. Opravdu nemohu říct, že by mi to nějak vadilo. Moje fata morgána měla v tu dobu formu postele; jakékoliv, a kdekoliv.

Ačkoliv druhého dne byla sobota, dveře emigračního úřadu se otevřely specielně pro naši zásilku. Přívětivě se tvářící úředníci a úřednice nám mrknutím oka nedali najevo, že jsme jim nabořili víkend. Všem rychle našli ubytování, a dali nám něco peněz, abychom jim tam hned první týden neumřeli hlady. O šestiměsíční kurs angličtiny jsme s manželem ani nemuseli žádat; do toho nás bez řečí zapsali sami. Zřejmě proto, že on se s emigračním úředníkem tvrdošíjně snažil domlouvat francouzsky, zatímco já kolem sebe nechápavě koukala jako kdybych právě spadla z višně.

Odhalovat taje města, které nás adoptovalo, jsme začali bez zbytečných průtahů, a překvapení nebrala konce:

* V našem novém domově se nechodí se džbánkem pro pivo. To je dobré, a nejenom proto, že se u něj tak nemůže utrhnout ucho. Jelikož kdyby se chodit mohlo, bylo by nám velmi smutno. Pivo jsme si totiž, ani při nejlepší vůli, dovolit nemohli.

* Velikost Toronta je nad naše představy; co na mapě vypadá jako slabá půlhodinka chůze, je ve skutečnosti zatraceně studený výlet na celé odpoledne. Naše diskuze, zda volit promrzlé údy a rampouchy u nosu, nebo jízdu tramvají (na kterou jsme také neměli), občas dosáhly značného počtu decibelů.

* Do Skalistých hor to je bratru kolem tří tisíc kilometrů, tedy o malý kousek dál, než z Prahy do Krkonoš. Takže na víkendy tam jezdit nebudem, jak jsem si ve svých naivních snech představovala.

* Jezero Ontário nezamrzá, a nedá se na něm tudíž bruslit. Další sen, který vzal rychle zasvé...

* Lidé si tu z nějakých důvodů zdobí domy barevnými světýlky. Nechápali jsme, proč vyhazují tolik peněz za elektřinu, ale prý to patří k Vánocům a vánoční atmosféře. Nám v současné situaci vyhovovala spíš tradice Štědrého dne: Drž půst, a večer uvidíš zlaté prasátko.

* Heslo "bez peněz do hospody nelez" asi platí všude, ale tady je k němu přifařena malá podmínka: I sebebohatší dámy bez pánského doprovodu mohou vstoupit dovnitř pouze zvláštním, pro ně vyhraženým vchodem. S tímto nařízením jsem měla problém především po stránce mentální.

* Naše paní domácí nemá ráda vůni česneku, což mi naznačila při jednom z mých alchymických pokusů, také zvaných vaření. V hloubi domu se náhle ozval sípavý kašel, já znepokojeně vyběhla na chodbu - a můj nevěřící zrak padnul na Sochu svobody. Akorát tahle netřímala ve vztyčené pravici pochodeň, ale aerosolový sprej, a snažila se přebít nelibý zápach vůní hřbitovního kvítí.

Tady musím dodat, že naši domácí byli docela milí lidé. Jako dárek do nových začátků jsme od nich dostali místo píky kastról, a jednou nás i pozvali na televizi. Tak jsem se seznámila s fenoménem, zvaným reklama, jenž pro nás byl také novinkou.

Za to půl století, které uteklo jako voda v Jordánu, se něco změnilo a něco zůstalo stejné. Skalisté hory mám teď téměř za rohem (pouhých 950 kilometrů), a s potěšením kvituji, že do hospody smím lézt stejným vchodem, jako muži. Jezero Ontário však nezamrzá ani dnes, otravné televizní reklamy přerušují pořady i nadále, a Vánoce bez barevných světýlek? To by prostě nebyly Vánoce.

Tak si je hezky užijte, ať už se světýlky, nebo bez nich. Hlavně aby byly šťastné, a veselé!

Obrázek: https://pixabay.com/photos/face-mask-tree-ornament-lights-5819709/