Spi, děťátko, spi

Z dálky vypadají jako perličky, navlečené na dlouhé šňůrce. Většina z nich sice spí pokojným spánkem blanických rytířů, ale dá se jim věřit? Tahle napohled neviňátka jsou přece jenom součástí Ohnivého kruhu...

Co dokážou, když se proberou z dřímoty, nám názorně předvedla jedna z nich - Mount St. Helens ve státě Washington. Já jí, ačkoliv vím, že to je nesprávně, říkám Helenka, a to nikoliv svatá. Spoušť, kterou napáchala, se mi totiž hodí spíš k rozzuřené ženské, než k nějakému ctihodnému britskému lordovi, po němž je pojmenována. Ta potvůrka sebou, na rozdíl od sousedních sopek Baker, Rainier, Adams, Hood a Shasta (abych jmenovala ty nejznámější) v květnu 1980 zavrtěla, odhodila klobouk, a hlasitě ulevila svému vnitřnímu přetlaku. Její běsnění ji připravilo o 400 metrů výšky, zabilo přes padesát lidí, a v nedalekém Portlandu (stát Oregon) proměnilo poledne v půlnoc. Jediní, kdo padajícímu popílku možná i žehnali, byli automechanici; vždyť zanešené motory a vybroušené brzdy budou zanedlouho potřebovat jejich láskyplnou péči.

Jelikož s výběrem dovolené nám už tradičně pomáhá pan Murphy, o měsíc později jsme zasaženou oblastí projížděli. Štíty v Národním parku Rainier, vzdáleném od stále čmoudící Helenky pouhých 80 kilometrů, nebyly bílé ale šedivé,

  
a neprůjezdné silnice blokovaly závěje popele. Suvenýr suvenýr, bez vzpomínky nelze odjet odnikud, natož odtud! Pročež jsem - nutno říct, že k Tedově značné nelibosti - vyhodila z pytlíku svačinu, a naplnila ho několika hrstmi Helenčiných vnitřností.

V roce 1984 jsme se na místo činu vrátili, a měli jsme možnost zkázu posoudit z první ruky. Byla stále dokonalá,

ale neušlo nám, že komercializace vystrkuje drápky už i tady. Lákavý výlet helikoptérou nad kráter jsme sice po dlouhém váhání zadlabali, jenže kdo by odolal dalšímu suvenýru? A tak mi teď na polici straší oba.

Čas a matka příroda jsou však dobří léčitelé. Píše se červenec 2013, a na první pohled je patrné, že během devětadvaceti let tu došlo k velkým změnám. Dnes už se, za pětapadesát dolarů jako posledně, do kráteru z ptačí výšky nepodíváte! Šupajdíme po nové silnici a přes nové mosty,

a i když jizvy, způsobené erupcí jsou stále patrné, zdevastovaná krajina se, pomalu ale jistě, zotavuje z traumatu a vrací se k životu.

 
Sbohem, fešando, my už se asi znova neuvidíme.

Tak hezky spinkej, ať nerušíš bratříčky a sestřičky, a dovol blanickým rytířům, aby se probudili první.