Zdálo se to jako perfektní únik z ruchu velkoměsta. Lákavě vyvedený prospekt sliboval romantický pobyt v chatě uprostřed panenské přírody, křišťálově čisté jezero plné ryb, pohodu a ticho... Joj, to bude něco!
A bylo.
V Sioux Lookout (Ontario, Kanada) jsme se, spolu s pilotem a zavazadly vtěsnali do malé Cessny, a za necelou půlhodinku jsme přistáli na klidné hladině jezera Wapesi. Pilot se zručně vyhnul troskám jakési poloutopené konstrukce, a překvapeně pronesl: "No nazdar. Ta poslední bouřka tu natropila pěknou paseku!" V tom mohl mít pravdu, pokud ovšem bouřila během druhé světové války. Přít jsem se s ním ale nemínila; bála jsem se, že by pro nás příští týden třeba nepřiletěl.
Po vyložení zavazadel, obsahujících základní potřeby pro život v pustině, se s námi pilot kvapně rozloučil. Popřál nám hezkou dovolenou a rychle odstartoval, jako by se obával, že projevíme touhu vrátit se s ním zpátky do civilizace. Tedy, ne že by nás to nenapadlo. Ale kdo zaváhá, neletí, a teď už bylo pozdě.
První dojem z našeho soukromého království nebyl zrovna povzbudivý. Na břehu se povalovalo několik člunů plných vody, což nám dodalo aspoň trochu naděje; to totiž znamenalo, že nejsou děravé.
Ani podezřele vypadající chýše naše očekávání nezklamala.
Uvnitř nás přivítal rozviklaný stůl, kupy odpadků a dřevěné kavalce se špinavými slamníky - tak tady se, vážení, žádná romantika konat nebude! Na sporáku, stojícím vedle nefungující lednice, projevil známky života jen jeden hořák ze čtyř, asi proto, abychom nespotřebovali moc propanu. Kolik ho zbývá jsme netušili, ale když to nebudeme přehánět s vařením, snad s ním vystačíme.
Zatím co jsem odklízela odpadky, smetávala myší hovínka a přemýšlela, co ještě náš pobyt zpestří, Ted vyléval z nejlépe vypadajícího člunu vodu.
Jeho počínání vzbudilo zájem obyvatelů křišťálového jezera, a v těsné blízkosti břehu se objevilo rychle rostoucí hejno pijavic. Koupání tudíž také odpadá; mezi tuhle krvelačnou, mrskající se havěť by mě nedostali ani ve skafandru, natož v rouše Evině.
Našim sousedům z nedalekého bobřího hradu jsme (naštěstí) nestáli za pozornost,
na rozdíl od výše zmíněných pijavek, a místního strážce pořádku. Ten přišel okouknout situaci, a zároveň zkontrolovat, jestli mu v revíru neděláme bordel. Inu, toužili jsme po divoké přírodě, a tak máme co jsme chtěli. Teď abych se navíc bála jít na latrínu.
I naše snaha chytit si k večeři rybu dlouho zůstávala pouhou snahou. Vodní řasy, ty braly, těch jsme nachytali tuny. Ale ryby zřejmě věděly, kdy je dobré zavřít hubu, a plavat s proudem. Neboť ta jediná, která ji otevřela když neměla, skončila na pekáči.
Čtvrtého dne začalo foukat od strnišť, dalo se do deště, do konce týdne lilo, a byla zima jak v morně. Kde se flákáš Antoníne, topiči elektrárenský? V noci před odjezdem se k lijáku přidalo hromobití a blesky, které patrně k smrti vyděsily Colemanovu lampu; nejdřív prskla, pak strachy spálila punčošku, a zhasla docela. Náhradní jsme nenašli (čemuž jsme se nedivili), a vzít s sebou svíčky nás nenapadlo. Seděli jsme tedy potmě u okna, bavili se podívanou na světelné klikyháky, křižující oblohu, a pozorovali vlnami nemilosrdně masírované plato, doposud držící pohromadě nejspíš silou vůle. Otázce, zda v tomhle psím počasí může na jezeře přistát letadlo, jsme se raději vyhýbali, a do spacáků jsme uléhali s přesvědčením, že teď už se určitě nic horšího stát nemůže.
Chyba lávky. V noci mě probudila nejenom myš, krátící si cestu odněkud někam přes můj obličej, ale i studená sprcha; vítr právě urval ze střechy nad ložnicí kus krytiny.
Jak to nakonec všecko dopadlo? Tak jako v pohádkách. Chajda vydržela nápor elementů a nespadla, bouřce došel včas dech, letadlo přistálo pouze s malým zpožděním, a my dali navždy sbohem útulné rekreační chatě v srdci kanadské divočiny.
Jo jo, ne nadarmo se říká: "Buď opatrný, co si přeješ. Mohlo by se to splnit."
(fotografie: JarJar, srpen 1978)
