Trpím silnou averzí k červům, zlodějům a vandalům. Ti první za svou podobu nemohou, a proto se jim jenom snažím vyhýbat, jak je to možné. Ovšem s těmi druhými a třetími to už není tak jednoduché.
Vyvarovat se zlodějů je totiž téměř nemožné. Jednak ve dne v noci chodějí, a navíc se vyskytují v různých podobách (taxikář, pingl, kapsář, tunelář apod.). Vandalové naopak chodějí hlavně za šera a v noci, takže osobně se s nimi setkáváme jen málokdy. Zato výsledky jejich bohulibého počínání nelze přehlédnout.
Tady dlužno poznamenat, že pozornosti nenechavců jsem neunikla ani já. Vlastně já ano; vždyť za mne by toho v zastavárně moc nedostali. A tak si raději přivlastnili moje zbrusu nové kolo, a ani řetěz, jímž bylo připoutané k mohutnému trámu, je nezastavil. Ztráta mého "závodního" pionýra (a.k.a. pijáva jménem Gagarin), vylepšeného rychlopalem a maneťáckou nádrží (pro kterou jsem jela z Prahy až do Olomouce), mě však bolela mnohem víc.
Podobně jako v každé profesi, i v odvětví zlodějiny se neustále zdokonalují a zavádějí nové pracovní metody. Dnešní rustleři kradou místo dobytka automobily, a všemocný Internet, jenž tento obor expandoval do zcela nových sfér, dokonce vytvořil dříve neexistující pozice.
Nejvýše v hierarchii počítačových zločinců sedí hackeři, mezi jejichž oblíbené činnosti patří krádež identit. Kvalifikační předpoklady v tomto oboru naštěstí bývají vysoké; to víte, do Pentagonu se nedokáže nabourat hned tak každý blbec. Zato podvodníky, kteří občas připraví nějakého naivního dědečka či babičku o životní úspory, se to tam jen hemží.
Tento způsob obživy je velmi lukrativní tím, že přijímací pohovory se obvykle nekonají, zaměstnanec je ve většině případů OSVČ nebo franšízer, při práci nemusí zvednout zadek ze židle, a jeho příjem nepodléhá daním.
Že by však Internet nějak poškodil sociální interakci mezi kriminálním živlem a zbytkem populace, se bohužel říct nedá. Peněženky a mobily stále zůstávají oblíbeným terčem chmatáků, speciálně když se jedná o dezorientovaného turistu s mapou v ruce, bloudícího ulicemi neznámého města. Mému tátovi jednou někdo dokonce šlohnul deštník. Na poště si ho odložil na zem, zařídil co zařídit měl, a když se obrátil k odchodu, paraple nikde.
Pak tu máme krádeže mnohem bizarnější, a já někdy až žasnu, co všechno se dá ukrást. Vezměme si například zloděje, kteří soukromému sběrateli ukradli lokomotivu, a její rozřezané kusy prodali do sběrny kovů. Muselo jim to dát dost práce, protože ten mamut vážil čtyřiadvacet tun. Mně jenom nejde do hlavy, proč provozovatelé sběren podobné předměty berou, aniž by mrkli okem. Že přijímané zboží bylo kradené? Jó, to jsme nemohli vědět. Kusy kolejnic a komíny od starých lokomotiv se přece povalují na každém rohu, a oni jsou tudíž z obliga.
Nejníže v kategorii zlodějů se nachází tak zvaný "lapka hřbitovní." Tento zvrhlík se neštítí odcizit z hrobů květiny a svíčky, a na Dušičky se blíže podívat do u hřbitovů zaparkovaných aut. Ale ukrást z terezínského hřbitova bronzové desky, nesoucí jména popravených a umučených? K tomu je třeba mnohem víc, než svalnaté paže a silný žaludek.
A vandalové? To jsou zbabělci, vyžívající se v nesmyslném ničení cizího majetku - ať už jde o majetek veřejný, nebo soukromý. Kam vkročí, tam za sebou zanechají viditelné šlápoty: Rozbité telefonní budky a čekárny na autobus, převrácené odpadkové koše, poničené náhrobní kameny, vozidla ojetá mincí, klikyháky na nově omítnutých domech a vůbec kdekoliv, kde najdou kousek čisté plochy. Ty bych nejraději bafla za límec, a otloukla jim hlavu o počmáranou zeď. Nebo ještě líp: Dostali by štětku, plechovku s barvou a příkaz: "Natřít, sednout, a dvě hodiny se nehejbat."
Ano, já vím, že na zloděje a vandaly narazím všude. Jenže obecně užívaný argument typu "v Paříži se krade taky" ještě neznamená, že bych se s tímto faktem měla nejenom smířit, ale navíc ho i brát jako normální součást života.
To po mně, prosím vás, nechtějte.
