Rouškou zastřem si budoucnost...

Historie nás učí, že lidstvo a mír jsou pojmy neslučitelné. Zároveň se však doporučuje, abychom milovali bližního svého, a tak z toho mám v hlavě zmatek. Jak vím, že mi ona milovaná osoba jednou nevrazí kudlu do zad?

Jelikož v místech, kde se bližní právě mlátí, je život nejenom o ústa, lidé balí uzlíky a houfně přecházejí Jordán. Jeden by si myslel, že většina běženců zamíří do míst s podobnou kulturou a tradicemi, kde své prchající souvěrce přijmou s otevřenou náručí. Ovšem to by se mýlil. Oni si z nějakého důvodu vybírají země, v nichž je životní styl naprosto jiný než ten, na jaký jsou zvyklí. Věřím, že většina nově příchozích má v plánu se úspěšně začlenit do nového domova, ale pokud nejsou ochotni změnit své smýšlení a kréda od kořenů - což se stává málokdy, téměř nikdy se jim to nepovede.

Vynechám teď teroristy, kteří se, skryti v davu stěhujících se národů, rozlézají po zeměkouli jak švábi v noci. To je problém sám o sobě, přiživovaný politikou otevřených hranic, a neschopností zjistit "kdo je kdo." Nebudu mluvit ani o "ubožácích," ohozených značkovými oděvy, s nejnovějším mobilem v pravici a levicí obrácenou dlaní vzhůru, hrnoucích se za pečenými holuby z končin, kde se momentálně nikdo nepobíjí. A zaměřím se na několik problémů, jež v hostitelských zemích s největší pravděpodobností (a spíš dřív, než později) vyplavou na povrch.

Říká se, že dobročinnost začíná doma. Ono je sice krásné pomáhat světu v nouzi, ale jak se asi cítí třeba důchodci, když vidí, že štědrá sociální podpora, vyplácená nově příchozím je vyšší než částka, na kterou celý život pracovali? Co když si, místo soucitu, pomyslí něco o nespravedlnosti? Pokud ano, pak má negativní vztah k "těm, co přišli odněkud z Tramtárie," bytelné základy hned od počátku.

Pozornost vzbuzuje i oblečení, často diktované pravidly víry jeho nositelů - dilema to značně ošemetné. Tady bych řekla, vocaď pocaď. Když (například) ženám v hijabu a mužům v turbanu nevadí zvědavé, udivené či pohoršené pohledy okolojdoucích, ať si je na veřejnosti klidně nosí. Školy, zaměstnavatelé a vlastníci zařízení, jako jsou kluby, koupaliště atd., by však měli mít právo ustanovit dress code, případně z něj udělovat výjimky, a komu se to nelíbí... no, vždyť víme, jak je to dál. Jenže ono to tak není. Naši noví spoluobčané přece přišli do svobodné země, mají tudíž také práva, a tohle je diskriminace jejich náboženství! Bez prodlení to tedy ženou nahoru, a další malér je na cestě. Politici ohnou gumovou páteř, a dají jim za pravdu: Ale no tak, vážení, co vám vadí na burkinách? Dejte tomu čas, a za pár let je budete brát jako normálku. A právníci se radují, a mastí si kapsy.

K svobodnému vyznávání víry je zapotřebí svatostánek, a když není, naši laskaví hostitelé nám ho postaví. Však oni si na halekání, nesoucí se z kopce proti Nuslim, rezidenti zvyknou! Nehledě k tomu, že stavební průmysl poroste jedna radost, neboť se všude budou přimontovávat přízemní umyvadla na mytí nohou, a přeorientovávat záchody, aby směřovaly správným směrem.

Nezapomínejme ani na tradice, a různé morální zvyklosti. S těmi to je jako s lidmi: Ti jsou si všichni rovni, jen někteří si jsou rovnější, a podobně tradice jedněch jsou důležitější, než těch druhých. Mohou tedy nastat doby (a leckde už nastaly), že si místo "veselých Vánoc" budeme navzájem přát "šťastné svátky," ze vstupních hal obecních úřadů zmizí vánoční stromečky, školy vyškrtnou z jídelníčku vepřové, krávy obdrží status posvátných, a jitrnice se stanou nedostatkovým zbožím. To jen tak pro jistotu, aby se uprchlíci v zemi infidelů, která je přijala za své, aniž musela, cítili jako doma. Jak dlouho pak potrvá, než se k stávajícím zákonům připojí (nebo je nedejpámbu nahradí) šaría?

Nepochybuji o tom, že většina azyl hledajících osob jsou lidé mírumilovní, a nikoho nechtějí zabíjet. Tedy kromě neposlušné dcery, která pošpinila jméno rodiny odmítnutím tatínkem a maminkou vybraného ženicha. Chudák Tevye z Anatevky, ten si prošel něčím podobným. Budiž mu však přičteno ke cti, že se s tím vyrovnal jako chlap, a žádné ze svých rebelantských potomkyň nepodříznul krk. 

To, že odlišný způsob života a střet kultur eventuálně vyústí v konflikt, je nasnadě. I kdyby to byla pouhá nevraživost mezi sousedy, z nichž jeden nemá rád vůni karí koření, a druhý pečené krkovičky se slaninou (obzvlášť během Ramadánu). K vyvození tohoto celkem logického závěru stačí selský rozum, jenže ten se nekoupí ani v apatyce, natož někde v Lídlu.

Co s touhle sněhovou koulí, rychle se nabalující v lavinu? Čert ví. Myslím si ale, že i lidumilovnost má své meze, protože zachránit všechny, k nimž je osud nepřívětivý, se prostě nedá. Za jednu z hlavních chyb považuji to, že se běžencúm - legálním i nelegálním - vychází až příliš vstříc; jednak to v nich může vzbudit vysoká očekávání, která často nelze splnit, a druhak není na obyvatelích hostitelské země se přizpůsobit uprchlíkům, ale právě naopak. 

Vlna změn, která bude současnou krizi zcela jistě následovat, je nebezpečná hlavně tím, že je pomalá, a člověk si jí často nevšimne. A když se pak probudí a konečně si promne kukadla, už je mnohdy pozdě.