Zajímalo by mě, jestli se pořád jezdí do Tater. Teď, když jsou v cizině, do Alp to je skoro stejně daleko, a k moři jenom o kousek dál?
Jelikož v roce 1965 bylo Slovensko stále součástí naší republiky a Alpy se nalézaly za červenobílou závorou, Tatry lákaly nejenom čarom svojich krás. Nápad, kde bychom mohli strávit dovolenou, se tudíž dostavil téměř sám; stačilo sbalit pár věcí, obstarat proviant, a vsednout do vlaku.
Během příprav k odjezdu jsme hledali Masnu, v níž prý prodávali dvě kila krokodýla za kačku. Jenže jsme ji nenašli. V místní samoobsluze sice nával nebyl, ale krokodýlí tlačenku neměli, a nám tak nezbylo než vzít zavděk plechovkami paštiky a vepřového ve vlastní šťávě. Nezapomněli jsme ani na dostatečnou zásobu mysl povzbuzujících tekutin, které nám dozajista pomohou v udržování pozitivní nálady.
Noční rychlík byl tentokrát poloprázdný, což nám vzalo dech. S vědomím, že místa je tu dost jsme se proto zamkli v prázdném kupé, zatáhli záclonky, a nataženi na sedadlech se jali spokojeně pochrupovat.
Každému průměrně vzdělanému člověku je pravděpodobně známo, že kam čert nemůže, tam nastrčí buďto komunistu, nebo babu (a někdy taky oboje). Z tohoto důvodu byla naše relativní pohoda rušena neodbytnou průvodčí, soustavně odemykající dveře, a hlasitě vykřikující: "Přistoupil, prosím!" Když s překvapením zjistila, že nikdo, jenom výhrůžně zacvakala kleštičkama a s prásknutím zasunula dveře, aniž by je za sebou zamkla. Zůstalo tak na mně abych pokaždé vstala, dveře opět zalágrovala, a obnovila babou narušený klid.
Ve Štrbském plese jsme nahodili na záda krosny váhy několika mlýnských kamenů, nasáli do plic čerstvý horský vzduch, a vyrazili směrem Zlomisková dolina.
Kručící žaludky jsme utišili v chatě u Popradského plesa, kde nám na žádost "něco k jídlu za deset korun" předložili párek. Posilněni jsme šlapali dál, a půl hodiny před setměním se ubytovali v luxusním hotelu Pastoralium.
Počasí nám nepřálo hned od začátku, a já se navíc celé noci klepala zimou. Na radu mé drahé polovice jsem totiž nechala doma svůj péřový spacák (prý zabírá moc místa), a místo něj si půjčila silonový. Ten se sice dal sbalit do malého paklíčku, jenže vůbec nehřál. Ba co dím; on přímo studil, a vlézt si do něj v žáru pravého poledne, býval by mě příjemně ochladil.
Navzdory povětrnostním podmínkám se nám přece jenom podařilo podniknout několik túr.
Ke konci té na Ošarpance, značně pozdržené mým odporem ke slaňování, však oblohu rekordní rychlostí zahalily hrozivé mraky. Netrvalo dlouho a vyvalily se mlhy zdola, roztáhnuly se v šírá kola, a při pohledu v přítmí skal lano jsi sotva uhlídal. Museli jsme si pospíšit, a na moje slaňovací tyjátry přestal být čas. "Vomotej se lanem a udělej krok do prázdna, nebo Tě tu necháme," tvrdě prohlásili spolulezci. Snažila jsem se tedy nekoukat do propasti, zívající pod podrážkama mých pohorek, doufala, že po bláznivé dívčině nezavíří se v hlubině, a přála si mít na zádech místo batohu padák.
Druhého dne ráno bylo všude bílo. Vyhlásili jsme proto den odpočinku, naplnili ešusy výše zmíněnými, mysl povzbuzujícími tekutinami, a s optimismem spřádali plány na zítřek.
Jenže počasí se rozhodlo nespolupracovat. Další dva dny zběsile fičel vítr, střídavě lilo a chumelilo, třetího dne připadlo něco sněhu, a teprve až čtvrtý den jen tiše pršelo. Perfektní čas ke svázání ranců, a sestupu do níže položených oblastí! Ono už to v té naší útulné jeskyňce stejně začínalo páchnout jak v opičí kleci.
Na Popradském plese jsme do sebe místo párku kopli dva rumy, s vnitřní výmluvou, že to je na zahřátí. A nakonec ještě tradiční zastávka na cintorínu. Abychom si připomněli, jak pravdivá jsou tahle slova:
Či slnko jasné zlatí vás,
či búrkami sa zachvievate,
vy Tatry, čarom svojich krás
vábíte, i zabíjáte...
(srpen 1965)
