Představte si, představte si,

co dnes bude k večeři! Na knedlíky se zelím kyselým ovšem mohu klidně zapomenout; nad podobnou stravou se můj drahoušek, jenž neví, co je dobré, ofrňuje. Totéž platí pro cokoliv v rosolu, tak snad to smažený kuře...

Což znamená, že musím jít na nákup. Dnes už opět s vlastními taškami, jako v oněch osvícených dobách, kdy všecko patřilo všem, a tudíž nikomu nic. Plastickým pytlům totiž začíná zvonit hrana, a je proto na čase rozšířit můj taškový arzenál o novou síťovku.

Jó, síťovka (blahé paměti). Do té se, panečku, vešlo věcí! Sice vykukovaly na svět dírami, ale to už dnes moc nevadí. Auto mě zaveze až do garáže, a zvědaví sousedé tak nebudou mít možnost klábosit o tom, že jsem si kromě kuřete přinesla domů i flašku vína.

Jak šla léta, síťovky a nákupní tašky byly nahrazeny plastickými pytli. Do těch se toho sice vešlo o něco míň, ale zato jich byl dostatek, sloužily mnoha účelům, rozdávaly se zdarma, a navíc se nemusely prát. Jenže nic netrvá věčně. Postupem času se na pódium stačili vyšplhat environmentalisté, a oněm miliónům plastických pytlů, které se staly téměř nezbytnou součástí moderní existence, vyhlásili válku. S tímto nepřítelem životního prostředí je nutno bez milosti zatočit, a zasadit mu smrtelnou ránu, halasili a halasí stále hlasitěji, a při šíření jejich kréda létají od čerta k ďáblu soukromými eroplány. Nehledě k tomu, že se ty potvory pytlovské válejí kam oko dohlédne, a hyzdí naši panenskou přírodu.

Ano, válejí se, válejí. Leč pytle nemají nožičky, a jak se tedy do těch luhů, hájů, řek a oceánů dostaly? Přinesl je tam vítr, ten kluk uličnický. A kde je ten vítr našel? Našel je někde pohozené. A kdo je tam někam pohodil? Vsadím se, že zvířátka to nebyla.

Jedna z oblíbených metod, jak se pokusit alespoň o částečný úspěch podobného zákroku, je praštit konzumenta přes kapsu. Zákazníci proto teď budou za plastické pytle platit, přesto, že je lze recyklovat (ty pytle, ne ty zákazníky), a mnohé jsou biologicky rozložitelné. Některé obchody dokonce zašly tak daleko, že v zápalu nadšení pro věc nabízejí místo pytlů plastických pouze pytle papírové. Z toho se, tam nahoře v kočičím nebi, zcela jistě raduje naše (také blahé paměti) Smokie.

     
Nemohu ovšem nezapřemýšlet o tom, z čeho jsou ty papírové pytle vyrobeny, když papír se do nekonečna recyklovat nedá? Hloupá otázka. Prostě pokácíme další stromy, které pomáhají odstraňovat škodlivý oxid (za mého mládí kysličník) uhličitý ze zamořeného ovzduší. Už v duchu vidím protestující ochránce přírody, jak - ve snaze stromy zachránit před bzučícími pilami - objímají jejich kmeny, nebo se k nim přivazují.

Inu, ne nadarmo se říká, že čím víc se věci mění, tím víc zůstávají stejné. Ačkoliv je náš kuchyňský dřez vybaven drtičem odpadu, a tašky "made of hadr" už dlouho používám, plastické pytle budu potřebovat i nadále. A nejenom já.

Teď je však musím kupovat, jejich výroba nepřestane, a vítr si stále bude mít s čím hrát - protože mezi lidmi se nenalézají pouze osoby ekologicky vyspělé, ale i čuňata. Mimochodem: Kdy padne sekera na plastové láhve? Těch jsou také plné lesy, a vodu s sebou přece můžem nosit v bandasce.

Takže, vážení a milí, jak přispěji k rozkvětu bezpytlové společnosti já? Naprosto jednoduše: Od zítřka začnu sbírat psí hovínka místo do igelitu jen tak do kapsy.