Páni doktoři a paní doktorky jsou chytří a vzdělaní lidé. Na rozdíl ode mne vědí, co je membrum superius, že slovo pes nutně neznamená sousedovic voříška, a caput nemá s posledním vydechnutím našeho auta nic společného.
Což ovšem v dobách, kdy po staru se žít nedá, nestačí; dnes vládnou světu kompjútry, a jejich algoritmům neuniklo ani zdravotnictví. Různé testy a diagnostická vyšetření si bez nich snad už ani nedovedeme představit, a jelikož nečitelné doktorské klikyháky do moderní medicíny také nepatří, nahradily je elektronické záznamy. Ty (prý) zlepšují efektivitu a komunikaci, a jsou přístupné snadněji, než čmáranice na papíru.
Jak to však vypadá ve skutečnosti? Ne všechen zdravotnický personál má z nového systému radost - a nejenom proto, že si do hlavy, kromě tajů lidského těla, musí nacpat i taje z oboru zcela jiného. Ajťák či osmileté dítě by asi řekli: "No a co? Dyk to nic není!"
Jenže o to tady nejde. Doktoři sice nemusí vědět, co a k čemu algoritmy jsou, ale princip "smetí dovnitř, smetí ven" (GIGO, jadrněji SISO) je jim určitě známý z každodenního života. Nula sem, nula tam, udělat překlep není žádná věda, chybička se vloudí, ánžto chybovat je lidské... Mnoho lékařů proto považuje elektronický systém za nespolehlivý, a s potenciálem pacientům uškodit. Nicméně když přijde befel shora, nemají na vybranou.
Ano, počítače jsou chytré, ale racionálně myslet jim tak nějak nejde. Všimnou si a zachytí nesprávnou dávku léku? Upraví si ji podle svého? Vždyť víme, jakou paseku dokáže v textu nadělat kontrola pravopisu. A komu se nikdy nestalo, že jeho počítač něco sežral, nebo přinejmenším někam zabordelil, nechť zvedne ruku! Kdo by se divil, že ne každý je přesvědčen o správnosti toho, co na něj počítač vyplivne.
Ale tolik peněz jsme přece nevyhodili nadarmo, a milí léčitelé dnes zaměřují svoji pozornost místo na pacienta na monitor počítače. První polovinu návštěvy se proklikávají k příslušným informacím, druhou stráví vyťukáváním nálezu do elektronické podoby, pacienta poslouchají na půl ucha a stejně mu nevěří, protože kompjútr má na věc jiný názor.
I obnovení receptu je na dlouhé lokty. Moje paní doktorka, která toho o medicíně ví hodně, ale o počítačích ještě míň než já, klofala do klávesnice jak zuřivý datel v předposlední fázi ptačí chřipky. Ve snaze vylepšit jí náladu jsem neuváženě poznamenala: "Ještě že tyhle chytré mašinky máme. Co bychom si bez nich počali?" Ona se na mne jenom znechuceně podívala, zamumlala něco o předčasném důchodu a pracování dvakrát rychleji - a opravdu. Celý proces trval značně déle, než kdyby jukla do papírů, a recept napsala ručně. Kolik čekajících pacientů toho dne odešlo s předpisem na vysoký krevní tlak, se neodvažuji odhadnout.
A co teprve, když vyplivne elektřina! I to se mi jednou stalo. Obrazovka blikla, prskla a pak zhasla docela, doktor byl všichni víme kde, kompjútr mu byl všichni víme na co, a z léčitele se naráz stalo ztracené štěně, jehož oblíbená hračka spadla do kanálu. Jo a abych nezapomněla: Moje objednávka na ultrazvuk se ztratila ne jednou, ale dokonce dvakrát.
Mezi největší hrozby však patří odcizení osobních údajů pacientů. Anonymita internetu zaručuje, že na pachatele se hned tak nepřijde, a když se hackeři mohou vbourat do Pentagonu, nějaké zdravotní zařízení je pro ně brnkačka. Technologie, usnadňující krádež identity se vyvíjí rychleji než bys řekl spam, vyděračské útoky jsou stále častější, nemocnice chca nechca platí výkupné, a cena elektronických zdravotních záznamů na černém trhu neustále stoupá. Navíc jsou neocenitelnou pomůckou při šmírování soukromého života přátel, nepřátel a sousedů, neboť člověk je, podobně jako kočka, tvor od přírody zvědavý.
Ještě štěstí, že i EMR co nevidět zmizí v propadlišti dějin. Vždyť kdo potřebuje doktory, když dnes každý všecko ví, všecko zná, lecčemu i rozumí, a co si přečte na Facebooku je pro něj svaté? Nemocný prostě hupsne na internet, najde diagnózu, která na jeho symptomy jakž takž pasuje, potvrdí, že není robot, a pak si sám předepíše navržený lék.
Pro ušetření času možná i ručně.
