Občas se stane, že musíme někam zavolat. Což je činnost, alespoň na první pohled, celkem jednoduchá. Prostě přiložíme k uchu krabičku, která umí skoro všechno (ti zaostalí zvednou sluchátko), a vyťukáme příslušné číslo.
Nevím, jak vy, ale zda moje vnitřní rozpoložení zůstane i nadále ve stavu příčetném záleží na tom, co uslyším z druhého konce. Čím dál tím častěji totiž narážím na záznam, nabádající mě k mačkání různých číslíček. To pak jenom obrátím oči v sloup, a zamumlám něco o pokroku a jeho sedmimílových botách.
I přihodilo se, že v domácnosti Járvisových vyplivla televize. Mne by to ani tak moc nerozházelo, ale pro manžela to představovalo téměř katastrofu. Začátek bejsbólové sezóny přece nemůže prošvihnout! Bylo tudíž nutno jednat. Okamžitě. Zasedla jsem tedy k telefonu (jsme jedni z těch zaostalých), a vyťukala číslo, uvedené na účtu.
Podle očekávání se ozval nahraný (ne, to není překlep) ženský hlas. Řídíc se pokyny jsem několik minut zápolila s tlačítky od jedničky po pětku, až se mi z uší kouřilo. Konečně jsem se domačkala tam, kde jsem chtěla být, a od jiné, stejně fantómní osoby jsem se dozvěděla, že o jejich služby je dnes neobvyklý zájem. To by mi bylo naprosto putna, kdyby za tím nevězelo 125 volajících v pořadí přede mnou, a minimálně 25 minut čekání. Jelikož však zákazník je i tady pán a pro jeho spokojenost jsou ochotni se přetrhnout, smím kvoknout své telefonní číslo, a první volný agent nám zavolá zpátky. Zacukalo mi ve tváři, ale náležitý knoflík jsem poslušně zmáčkla.
Za půl hodiny zazvonil telefon, a technik s téměř nesrozumitelným přízvukem provedl manžela procesem, jenž měl přivést zkolabovaný přístroj k vědomí. Bedna se sice neotřepala, ale ožila. Na pět minut. Před očima se mi udělaly mžitky.
Opět jsem vyťukala číslo, uvedené na účtu. Opět mě uvítal nyní již známý ženský hlas, nutící mě k mačkání knoflíků. Opět jsem mačkala, až se mi z uší kouřilo, a konečně jsem dorazila tam, kam jsem měla namířeno. Zájem o služby podniku zjevně nepominul; řada přede mnou teď čítala 141 čekatelů. Tiše jsem zaskřípala zuby, a po pípnutí stiskla knoflík-hashtag.
Za 35 minut zazvonil telefon. Manžel ho nedočkavě zvednul, ale než stačil nabrat dech, ve sluchátku to cvaklo - a bylo po ptákách. Oba jsme neslušně zakleli. Poprskala jsem si při tom triko.
Ani s místní odbočkou provozovatele jsme nepochodili. Číslo, které jsem našla ve Zlatých stránkách bylo sice jiné, než na účtu, ale hádejte co? Ozval se mi stejný ženský hlas, vyžadující mačkání knoflíků. Místnost zahalila rudá mlha, a cuky v mé tváři nabraly nebezpečnou frekvenci. Sluchátko můj záchvat nepříčetnosti naštěstí přežilo.
"Co kdybych k nim zajel, a zkusil objednat opraváře?" navrhnul Ted. I tento nápad byl však na draka. Prý by mu rádi pomohli, ale nemohou. Všechno je řízeno z centrály, nalézající se čert ví kde, opraváři se musí objednávat přes ni, a jestli nemáme telefonní číslo, najdeme ho na účtence. V koutcích úst se mi objevily první bubliny bílé pěny.
Nezbylo nic jiného, než podstoupit knoflíkovou proceduru potřetí. Jediný rozdíl, který jsem zaznamenala, byl v odlišném počtu čekajících zákazníků, a dobou, než se na mne dostane. Rezignovaně jsem stiskla knoflík vpravo dole, a náladu mi nepozvedla ani lichotka, jak moc si mě váží.
Za 40 minut zazvonil telefon. Ted tentokrát zbytečně neplýtval časem (co kdyby ho zase odpojili), a urychleně vyslovil žádost o opraváře. Pokud možno v podobě lidské osoby, jež se dostaví do našeho bydliště, a domluví stávkující aparatuře. Neviditelný expert (tomuhle aspoň bylo rozumět) si evidentně byl jistý svými schopnostmi, a trval na tom, že problém vyřeší na dálku. Nevyřešil, neboť bedna teď už odmítala i škytat. Po marném pokusu kajícně přiznal porážku, a slíbil poslat "někoho, kdo se na to podívá."
Šťastný konec však nemají jenom pohádky. Televize opět slouží svému účelu, tj. zabíjení času - její oprava netrvala ani pět minut (závada byla v dálkovém ovladači). A já doposud žasnu, že naše nervy tento nápor blbosti vydržely, aniž bychom oba skončili ve svěracích kazajkách.
Možná příště...
