Nad Fatrou sa blýska, hromy divo bijú

Je středa, 3. července 1963, 11 hodin večer. Na perónu pražského Hlavního nádraží se tísní houf vykulených teenagerů, okolo nichž starostlivě pobíhají tři studenti ČVUT, fakulta strojní. Odjíždíme na putovní tábor.

Do smrti nepochopím, že rodiče - po uzření tří devatenáctiletých študentů, již budou po tři týdny zodpovědni za životy jejich potomků - nepropadli panice, a své ratolesti si okamžitě neodvedli zpátky domů. Leč neodvedli, a my se druhého dne ocitli na startovní čáře v Ľubochni. Se schopnostmi našich svěřenců jsme se blíže seznámili při stavění stanů, a jejich kondici nám odhalil malý, patnáctikilometrový výlet do okolí. Ucabrtaná dítka trochu pookřála teprve při zprávě, že zítra opět pojedeme vlakem, ale to ještě netušila, kam. Cíl jsme jim totiž chytře zamlčeli.

K nádraží jsme dorazili za rozednění. Do vláčku, zjevně pamatujícího doby Marie Terezie, se kromě nás vhrnuli ještě dva bačové, kteří s sebou zrovna neměli ovce (čímž se od naší skupiny viditelně lišili). Po zapískání se ona karikatura moderní železniční dopravy dala přískokem do pohybu, a rychlostí belhavého chodce se jala supět, skřípat a všelijak se klimbat Ľubochnianskou dolinou. Zanechávala za sebou chuchvalce hustého, černého kouře, a já se podvědomě připravovala na okamžik, kdy strojvedoucí zařve že to všecko neutáhne, a vydá povel průvodčímu, aby nás vyhnal ven tlačit.

Vláček nás vyložil v Blatné. Stanovat jsme plánovali na Močidle, zhruba devět krutých kilometrů směrem vzhůru, ale hned po prvních dvou nastaly potíže. Děvčatům, táhnoucím na zádech obrovské rance, napakované starostlivými maminkami, začal docházet dech a síly, a při odpočincích doslova padala na zem. S nosem zarytým v hlíně odmítala ve výstupu pokračovat, a prý kdybysme věděly, co nás čeká, bejvaly bysme jely s tatínkem a maminkou k Balatónu.

Na Močidlo jsme však toho dne přece jenom doklopýtali, a strávili tam extra den a noc. Putující mládež si ošetřovala puchýře a otlačeniny na rukou, na nohou a na ramenou, a prozatím nebyla schopna dalšího pochodu.

Mnohem závažnější problém nás čekal cestou na Borišov. Zatím co jsme v sedle mezi Čierným kamenem a Ploskou ulehčovali batohům konzumací konzerv s treskami a rjapuškami, spadla hustá mlha, a nebylo na krok vidět. V rychlém sledu se pak zvednul vítr, začalo nejdřív pršet, poté lejt, slejvák se proměnil v kroupy, vítr ve vichr, a bouřka s hromy a blesky na sebe nenechala dlouho čekat. Jo jo, člověk míní, nevyzpytatelný Perun mění, a všechny pečlivě vypracované plány jsou na en óno.

Po kvapné poradě pod pláštěnkami jsme se všichni tři svorně shodli v tom, že na Borišov dnes už nedojdeme. A jelikož jsme momentálně zastávali funkci dvaceti tří perfektních hromosvodů, urychleně jsme zvolili sestup z hřebenů směrem k nejbližší vesnici. Proudy vody, ženoucí se spolu s námi po kozí stezce, kterou jsme k sestupu do údolí zvolili, nám podemílaly půdu pod nohama, a když jsme dorazili do Vyšnej Revúce, nebyla na nás nitka suchá. Spacáky a obsahy báglů se daly ždímat, a na stanování v těchto podmínkách by se neodvážil pomyslet ani ten nejotrlejší tramp. Náš SOS signál naštěstí zachytil ředitel místní jednotřídky, a ochotně nám poskytl k dispozici prázdnou učebnu.

Dětičky tiše rozvěsily po lavicích mokré svršky, a bylo vidět, že toho mají tak akorát dost. Volný čas využily ke čtení a psaní dopisů (jak ráda bych si jeden z nich přečetla), a po večeři se okamžitě a bez reptání uchýlily k spánku.

My tři kápa jsme však na spánek ani nepomysleli. Noc byla ještě mladá, a navíc jsme si po takovém dobrodružství potřebovali zklidnit nervy. Roman se proto odebral do blízké hospody na lov, a vítězoslavně se vrátil s čutorou plnou vodky a potvrzenkou, "Občerstvenie pre putovný tábor, 5 Kčs." Po několika dalších, stejně úspěšných výpravách jsme mu ale museli pohrozit přivázáním ke katedře, neboť cestou ke stupínku (kde jsme se utábořili, abychom měli o věcech přehled) málem pošlapal několik spících dítek.

Ve Vyšné Revúci jsme strávili další neplánovaný den a noc. Dětičky se sušily, vedoucí se vzpamatovávali z opice, a ačkoliv třetího dne už neškytali a byli schopni chodit, aniž by brkli o čáru, nakreslenou na zemi křídou, návrat na hřebeny nepřipadal v úvahu.

Puťák jsme doputovali za pomoci ČSAD (pro neznalé: Československá státní automobilová doprava), a jistě nemusím podotýkat, že z řad poutníků se neozvalo jediné slovo protestu.