Miláčku, mám pro Tebe překvapení

Do řad oficiálních důchodců mě život strčil... počkejte, teď si nemůžu vzpomenout... sakryš, kdy to bylo? Ajó, před devíti lety. A že to byla oslava, která mi - na rozdíl od mnoha jiných věcí - stále nevypadla z paměti.

Můj drahý manžel se totiž rozhodl mě maximálně potěšit, a zorganizoval překvapující párty. Musím uznat, že se mu to podařilo na jedničku, i když následnému zavraždění uniknul o pouhý jeden (pro nedoslýchavé opakuji: JEDEN) šedivý vlásek. Ale abych to vzala popořadě.

Asi týden před dnem Dé mi začalo být podezřelých hned několik věcí. Jako třeba proč se Ted najednou zajímá o jména mých přátel, a proč mu telefonují dávní známí, s nimiž jsme už léta nemluvili? Že by se v něm hnulo svědomí, a on doháněl zmeškaná vánoční přání? Sice nepravděpodobné, ale možné, a proto jsem jenom potřásla hlavou a nechala to plavat.

Můj vnitřní radar začal pípat v okamžiku, kdy se druhá lepší třetina naší domácnosti (tou první tehdy byla naše hafdáma Willy) chopila nejdřív hadru a pak vyssavače, a začala smejčit barák. Teda vážení, tak to jsem ještě nezažila! Dokonce mě napadlo něco o zatajeném novoročním předsevzetí, ale tuto myšlenku jsem, coby realista a svého muže dobře znalá, po několika vteřinách zavrhla.

Když se mě ale Ted jal ponoukat, abych zašla k holiči a nechala se zkrásnět (tj. ostříhat a nakadeřit), radar se rozpípal z plných plic. To už mi bylo jasné, že se něco chystá, jenom jsem nevěděla kdy. Den mých narozenin jsem však vyloučila; na večer jsme měli lístky na koncert, a před ním bylo v plánu jít do restaurace na večeři.

Jenže plány se plánují, ale (s výjimkou socialismu) často neplní. A když ve čtyři hodiny odpoledne zacinkal zvonek u dveří, nic netušíc jsem, odděna do pohodlné teplákové soupravy, šla otevřít. A co nevidím? Sousedku a souseda s flaškou v ruce, kterak si mě od hlavy až k patě zvědavě prohlížejí. Já na ně koukala zrovna tak nevěřícně, ale nikoliv z důvodu, že víno nepřinesli v krabici od bot. Všeobecné zušlechtění a transformaci do přijatelného stavu jsem totiž chtěla provést až před odchodem na večerní akce. 

Další hosté na sebe nenechali dlouho čekat, což pro mne ovšem bylo překvapení velmi nemilé. "Propána krále, snad nepřijde i sama Alžběta Windsorová," zděsila jsem se v duchu, a bez okolků prchla do náležitých prostor se narychlo dát aspoň trochu do pucu. Ted je pozval, tak ať se mezitím stará. 

Zábava se, ruku v ruce s krátícím se odpolednem, rychle dostávala do plného proudu. Slavitelé jedli, pili, hodovali, pilně uzunkávali mysl otupující nápoje, a neuvěřitelným tempem vyprazdňovali obložené mísy, jež Ted doposud chytře schovával u sousedů. Jeden z nich si zřejmě myslel kdovíjak není vtipný, a jen tak mezi řečí se mě zeptal: "Hele, proč Ti trvalo tak dlouho tenhle významný životní mezník překročit?" Blbec jeden.

Teď už je asi každému jasné, že koncert jsme prošvihli, a večeře v hogo fogo restauraci se také nekonala. Otázkou, kdo musel uklidit binec, co zbyl po odchodu skoro třiceti hostů, vás však zatěžovat nemíním.

Ano, k té vraždě jsem skutečně neměla daleko. Milého šprýmaře zachránilo jedině to, že jsem se jeho dobře míněný nápad snažila nejenom ocenit, ale i pochopit. A že - jakožto kozoroh - jsem tvor sice tvrdohlavý, ale vpodstatě mírumilovný.