#MeToo

Kdyby se všechny ženské, kterým šéf složil nevítanou poklonu, nebo jim sáhnul na zadek, postavily do zástupu a vyrazily do ulic, tak nás půjdou milióny, svorně v jednom šiku. Kam se hrabou někdejší prvomájové průvody!

Ne, neberu toto závažné téma na lehkou váhu. A ty, již se právě chystají mě ohnout přes koleno a ublížit mi na těle, proto prosím: "Zadržte!" Já vím, že sexuální násilí existuje, ale zrovna tak vím, že akce "Me too" ho nezastaví. Sexuální predátory, vrahy a podobnou havěť totiž nevyhubíme, ať děláme cokoliv.

Ani sexuálního obtěžování, jemuž se dnes říká harašení (název, který - pokud se nepletu - vynalezl Josef Škvorecký), se hned tak nezbavíme. Mimo jiné i proto, že si pod ním představuje každý něco jiného. Dá se sáhnutí na koleno, lascívní pohled, hvízdnutí (cat call), nebo oplzlý vtip považovat za harašení, když jednu "oběť" přivede do rozpaků, druhou urazí, a třetí se mu zasměje? Ono se řekne, "vocaď pocaď." Nejdřív ale musíme stanovit, kde je vocaď a kde pocaď. Mimochodem: Opravdu si někdo myslí, že když si dáma oblékne šaty s dekoltem až na břicho, pánové se jí budou během konverzace dívat do očí?

Sexuální delikvence je z větší části doménou mužů, i když, tak jako všude, i tady se najdou výjimky.

Jedna z běžných příčin tohoto, řekněme fenoménu, spočívá ve zneužití moci. Osobám s autoritou se špatně odporuje, ještě hůř se fackují, a eventuální incident není vždy lehké dokázat. Problém je navíc umocněn pozicí agresora v sociální hierarchii; Harvey Weinstein a Bill Cosby zřejmě doplatili na to, že nebyli zdaleka tak důležití, jako americký prezident.

Na druhou stranu je ale také známo, že cesta ke zrušení pokuty za dopravní přestupek, zvýšení platu, povýšení a různým výsadám, často vede přes postel. Navrhnout ji může jak jedna, tak druhá strana, a otázku, zda jde o sexuální harašení, nebo demonstraci morálních zásad a priorit (jít či nejít, mít či nemít) zodpoví až rozhodnutí zúčastněných.

I já mám své zkušenosti s nenechavýma rukama nadřízených. Když mě, šestnáctiletou kresličku vzal šéf na služební cestu do Spolany Neratovice, trochu jsem se divila (později mi došlo, že ostatní asi věděli o neuvěřitelných smradech, které by tam museli celý den čuchat, a o výlet tudíž nikdo neměl zájem). No a jak tak při návratu do Prahy sedíme sami v kupé a snažíme se o inteligentní konverzaci, na šéfa přišla říje. Jelikož úcta ke stáří a hrozba následků mi nedovolila ho praštit přes kebuli, nezbylo mi než se rychle uvolnit ze smrtícího sveření, a zbytek cesty strávit v bezpečné blízkosti záchoda.

Podobné eso byl Franta z vedlejšího oddělení. Ačkoliv jeho figura naznačovala, že každé ráno spolknul k snídani melouna, jeho přesvědčením o své neodolatelnosti to nijak neotřáslo.

Což mi dal najevo v okamžiku, kdy jsem (v rámci pracovních povinností) překročila práh jeho šmajchlkabinetu. Spiklenecky na mne zamrkal, a uvítal mě pozdravem: "Čau královno, za co to stojí?" Abych ho potěšila, odpověděla jsem mu sice stručně, ale dvěma slovy, která očekával. Franta zahýkal radostí, a zeptal se mě jestli znám jméno ducha, co hlídá Křivoklát. Neznala jsem, a dostalo se mi poučení, že to je Duch Cát.

To ovšem byla jenom malá předehra k věcem příštím. Franta mi se slovy "nejdřív zábava, práce až pak" předložil kreslený rébus, a poté tiše zavřel dveře úřadovny - možná proto, aby mě při luštění nerušila "Ach, ta láska nebeská," zaléhající sem z na plné pecky puštěného rádia ve vedlejší místnosti. A jelikož rébus (na němž nesla ženská květináč s kytkou) mi nic neříkal, ochotně mi ho pomohl vyřešit: Ta kytka v květináči je routa, a správná odpověď tedy zní, paní nese routu.

To už jsem začínala tušit, že milej Franta dnes zapil melouna kafem bez brómu, a je na čase z této díry vypadnout. Jenže než jsem stačila proměnit myšlenku v čin, Frantík po mně skočil, přitisknul mě na melouna, a jal se mi prokrvovat hýždě. Podobně jako ve vlaku, i tady jsem situaci vyřešila zbabělým úprkem, a rozrajcovaný Don Juan tak neskončil s přeraženýma pacičkama.

Ale zpátky k akci "Já taky," šířící se světem jako lavina. Ta, aspoň podle mne, neobjevila nic nového. Pouze potvrdila rozsah reality, sťala a ještě setne několik hlav, a značně snížila míru gentlemanství. Já se dokonce obávám, abychom neviděli i záporné následky, například zvýšený počet falešných obvinění. Nehledě k tomu, že agresoři teď určitě budou opatrnější, a jako alternativní modus operandi by také mohli zvolit Rohypnol nebo GHB. 

Zda se v tomto směru něco změní, ukáže až budoucnost. Nastávající boj nám však bezesporu usnadní neocenitelný spojenec s exotickým jménem Zdravý selský rozum, jenž by nás měl varovat nejenom před půlnoční procházkou parkem u pražského Wilsonova nádraží. Od něj se dozvíme i to, že hotelové pokoje nejsou vhodným místem k přijímacím pohovorům, či privátním diskuzím mezi šéfem a zaměstnancem o zvýšení produktivity práce. A že když se do hry navíc vloží alkohol, i rázně pronesené slovo "NE" má tendenci vyšumět do ztracena.

Dbejme jeho rad, neboť v této válce nám asi nikdo jiný nepomůže.