S Olšanskými hřbitovy jsme už dlouho přátelé. A nejenom proto, že jsem na ně deset let koukala z okna, přes tehdy ještě nepočmáranou zeď.
Ráno mě probouzel zpěv ptáků, postupně přehlušovaný rachotem tramvají a nákladních automobilů. Chodíc mezi hroby jsem si tam vtloukala do hlavy anglická slovíčka, jelikož táta mi nakukal, že mozek pracuje líp na čerstvém vzduchu (já mu to zbaštila, čímž jsem tuto domněnku prověřila, a shledala ji mylnou). I moje běhací trasa vedla po ulicích v jejich těsné blízkosti: Z Jičínské po Olšanské a Želivského na Stalinku, a zpátky do Jičínské.
Naposledy jsem se po nich prošla před jedenácti lety, tentokrát bez slovníku. Mám to teď kapku z ruky, a s blížícími se Dušičkami si návštěvu chci zopakovat alespoň virtuálně.
Je neděle, a v pravoslavném chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice se právě koná mše.
Ahoj mami, ahoj babi, ahoj dědo, jak se vede? Už jsem si s vámi dlouho nepopovídala. Vždyť vy přes tu zablácenou desku nevidíte, že dneska svítí sluníčko! Musím vám to tady krapet zvelebit.
Nojo, jenže mne nenapadlo si ssebou vzít nějaká čistidla. Ale nouze přece naučila i Dalibora housti! V kapse mám kapesník, a vaši sousedé se jistě nebudou zlobit, když si ze skleničky s dohořelou svíčkou vypůjčím trochu dešťovky. Já vím, mami, jsem čuně. Ale slibuji, že ten kapesník při nejbližší příležitosti vyperu.
Tak se tady mějte, a možná, že se ještě někdy uvidíme. Já teď půjdu o dům dál...
Vám, mlčenliví bratři,
vám, kterým osud všechno dal
a jen život vzal.
Vám, váleční letci!
(Filip Jánský, Nebeští jezdci. Edice Spirála, vydáno 1967, strana 7)
My už však nevstanem,
a je to možná zdání,
že včera ještě žili jsme
a byli milováni...
Nevím jak v současnosti, ale rudoarmějce zatím nechali čmárající vandalové na pokoji.
A hele, šmíruje se furt a všude!
Na desce pomníku Jožky Jabůrkové jsem si přečetla i větu: "Zasloužila se o hlavní město Prahu." Že by novodobá Libuše?
Zvědavost mi nedala, a co jsem se nedozvěděla. Kdepak, žádná Libuše! Tato paní byla československá levicová novinářka a spisovatelka, bojovnice za sociální práva, a bývalá redaktorka ženského časopisu "Rozsévačka." Od roku 1931 pražská zastupitelka za KSČ, mezi jejíž přítelkyně patřila i Anežka Hodinová-Spurná.
Uf, vzácná to žena. Té nesahám (tím myslím její pomník) ani po kolena.
Domů jsem se vrátila celá ucabrtaná. Jak ráda bych se bývala vzpružila několika loky mé oblíbené tekuté výživy!
Jenže zrovna před pár dny ji nemilosrdně smetli z regálů; ten zatracený, a nikdy nespící Mr. Murphy na mne tentokrát seslal prohibici.
Ach jo.
(Fotografie: JarJar, září 2012)
