Kupředu, levá (aneb ideály vs. realita)

Čas letí jako jelen, do zadele střelen, a už dlouho nevoní nadějemi. Zaslíbená země se zatím nenašla, národy mají do rovnosti stále daleko, a z oblaků doposud padá jenom voda v různém skupenství.

Jó, před sedmdesátil lety nám toho soudruzi naslibovali a naprorokovali, baba Vanga hadr. Prý zítra se bude tančit všude? Ha ha, jen to zkuste! Dostanete buďto pendrekem, nebo vám nasadí svěrací kazajku, a odvezou do ústavu pro mentálně znevýhodněné. Tanci se sice holdovalo vždycky, a holdovat nepřestalo, ale mládež novú, mládež Husákovu, trsající v normalizačních diskotékách, bývalí proroci na mysli asi neměli. Ditto pro celebrity, kroužící po parketu v jednom z duchaplných televizních seriálů.

Abych se však vrátila k původnímu záměru, tj. bližšímu pohledu na jednu z budovatelských písní, provázejících mě formativní částí mého života. A hned zkraje vidím, že soudruzi se v lecčem vážně sekli. V niveč se rozpadlo jejich přesvědčení, že se Sovětským svazem vydržíme na věčné časy, a ačkoliv současná politická korektnost je založena na jiném principu než tehdy, není radno ji brát na lehkou váhu ani teď.

Tak se na to vrhněme:

* Vpřed soudruzi, hle zaslíbenou zemi, kde už není pánů ani žebráků
Taková země se nazývá Utopie, a jesli se nepletu, v realitě neexistuje. Po sundání růžových brýlí zjistíme, že žebrákům se dnes říká bezdomovci, a páni svůj majetek chytře odchýlili do bezdaňových rájů. Ti odvážnější se přeorientovali na ražení tunelů, a pokud padla kosa na kámen, do výše zmíněných rájů se odchýlili i oni.

* Kde nebe míru nad hlavou se klene
Nebe je zastaralý výraz pro vzdušný prostor, jímž, v rámci boje za mír, létají útočné drony, samonaváděné střely, a jiné míronosné hračičky. Příznivci konspiračních teorií dokonce věří, že spiklenci tam z letadel záměrně rozprašují do ovzduší tajemné chemické látky. Takto vzniklé chemtrails mají (mimo jiné) za úkol ovlivňovat psychiku obyvatel Země, snížit jejich počet, a udělat z nich stádo ovcí. Zlatá mandelinka bramborová, kterou na družstevní lány kdysi shazovali zlí imperialisté!

* Kde člověk není vlkem člověku
Urážet vlky je zjevně jednodušší, než s nimi tančit.

* Muž podle muže, podle boku bok, my dojdeme
S tímhle by autor v dobách genderově korektních tvrdě narazil. Dnes oproti minulosti víme, že ženy dokážou totéž, co muži, ba někdy i víc (důkazem budiž, že ti se pořád ještě nenaučili rodit), a do průvodů jsme přece také museli všichni! Ženám navíc nebrání ego se při bloudění zeptat, kudy kam, a tudíž dorazí rychleji nejenom k cíli, ale i k fatě morgáně. S největší pravděpodobností autem; od té doby, co se na ně nemusí stát fronta, nikdo nikam pěšky nechodí.

* Je čas, by každý z nás svou paži k dílu zved
Dávno, dávno již tomu, kdy bez práce nebyly koláče, kdo nepracoval, ten nejedl, a když přišla bída na kozáky, chodili na nádraží skládat uhlí. Proč zvedat paži k dílu, když si koláče mohu koupit ze sociální podpory?

* Tam, kde se napře síla v jeden ráz, tam se pohne svět
No vida, fake news se šířily už v dobách předfejsbukových...

* Ten stranou je, kdo hluchý je a slepý
Necitlivá urážka sluchově znevýhodněných, a zrakově postižených.

* Kdo nejde s lidem, ten se vrací zpět
Mírnější verze sloganu „kdo nejde s námi, jde proti nám“ (pokračovat výhrůžkou, že zpátečníky zavřeme, až zčernají, není dobrý nápad).

* Od východních stepí nám už jarní vítr bije do plachet
Vítr je zajímavý meteorologický úkaz, jenž jednou fouká od východu, podruhé od západu, a jindy vane pouští. Ale pozor, z těch východních větrů nekouká nic dobrého! Na sibiřských stepích se totiž vždycky děly (a dít nepřestávají) vééélice podezřelé věci.

* Teď svorně v práci podejme si ruce
Jako kdyby na zbytečné, pozornost rozptylující, a k tomu nehygienické potřásání rukama byl v práci čas! Mohla by se zastavit kola, nestihli bychom splnit plán, a kdo se chce nakazit covidem?

* Píseň lidu ať se dotkne hvězd
Jelikož zvuk se pohybuje rychlostí šneka na ranní procházce, na let vesmírným světem byl mnohem lépe vybaven major Gagarin. Ale i píseň lidu tam nahoru snad jednou dorazí, a pak bude, spolu se slávou města velikého, šťastně žít až do smrti.

* Výš pozvedněme prapor revoluce, proti nepřátelům ocelovou pěst
Zvednout prapor není problém, viz známá fotografie z Iwo Jimy. Kde však sebrat tu ocel? Pece v Poldovce jsou vyhaslé, rudá záře nad Kladnem už nezáří, a s vyhrnováním rukávů (natož s roztáčením zastavených kol) nikdo nespěchá...

Ano, vizionáři budoucnosti měli bohatou fantazii. Kam jsme však po jejich jasně vytyčené trase došli? Že by poutníci někde udělali chybu, a na nějakém rozcestníku to vzali špatným směrem? Možná by bývalo bylo lepší vykročit pravou, namísto levou?

Kdo to ví, odpoví. Protože se vsadím o poslední euro, že odpovědi na dané otázky nenajdeme ani ve větru, ani ve hvězdách.