Vlastním krabici se šicími potřebami, kterou jsem už dlouho neotevřela. Ne, není v ní ani knot, ani rukavice z jelenice, ale roztodivných věcí se tam najde víc než dost.
Vezměme si třeba hříbek na štupování ponožek. Prosím vás, kdo by v těchto moderních dobách štupoval fusekle, když si jich může koupit pět párů za babku, a ty z Číny ještě levněji?
Pryč jsou časy, kdy se látaly kalhoty, honila uteklá očka na punčochách, a ulicemi se neslo halekání "hrnce lééétuju, drááátuju, cííínuju!!" Dnes se dosloužilé věci neopravují, ale vyhazují, a potkat na ulici kominíka dá víc práce, než štěstí. Ovšem na druhou stranu, zase nemusíme přišívat tolik utržených knoflíků.
Tuto změnu reflektuje i přehršel nových zaměstnání, jež současnost vyžaduje, a o nichž mnohdy nemám tušení, co se v nich vlastně dělá. U foodblogerů / foodblogerek, či televizních zprávařů / zprávařek (abych byla genderově korektní, a nepřišla mi natlouct ministryně pro genderovou rovnoprávnost) si to ještě stačím domyslet. Ale otázky, zda bookmakři mejkují knihy, futurolog používá skleněnou kouli, nebo jestli je personalistka totéž, co dřívější soudružka vedoucí osobního oddělení, mi nedávají spát.
Ditto pro streetworkery. Jsou to provozovatelé nejstarší profese, která vždycky kvetla, stále kvete a kvést nikdy nepřestane, nebo ti, co se starají o bezdomovce? Doby, kdy houmlesáků bylo poskrovnu, a bez práce nebyly koláče, jsou totiž také nenávratně pryč.
Ale třeba si to pletu se streetartovými umělci, a.k.a. buskeři. Ti mají tu výhodu, že je - coby freelancery, pracující na volné zadní končetině - nesupervizuje žádný boss. A pokud jsou schopni fejsovat byrokracii, plodící různé nepochopitelné zákony a nařízení, nikdo jim do zvolené náplně práce nekecá. Rozhodnutí, zda foukat na fujaru, nebo se natřít stříbřenkou a pro potěšení turistů se stavět na hlavu, záleží pouze na jejich schopnostech.
Pak tu máme designéry. To jsou lidé s bohatou fantazií, dříve navrhující a nyní designující nové tvary a vzory průmyslových výrobků. Nad některými kreacemi, jež z nich občas vypadnou, však zůstává rozum stát. Například můj kuchyňský robot zcela jistě designoval muž, který něco podobného nikdy v životě neviděl, natož použil. Poté, co zdolám tři zabezpečení (zřejmě abychom si my, hloupý ženský, neublížily), poskládám všecko dohromady a robot mi dovolí ho zapnout, nejnižší rychlost je tak vysoká, že se obávám, aby mi neuletěl.
Designéři automobilů to mají o něco jednodušší. Ti prostě vezmou starý model, tu něco přešejpují, tam něco přidají, onde něco odstraní a připlácnou to k balíčku volitelné výbavy, který si lze za nemírný peníz přikoupit. K seznámení s inovacemi a návodem, jak na hodinách změnit zimní čas na letní a naopak, poslouží třísetstránkový manuál, vytištěný a do příslušného jazyka přeložený v Šanghaji.
Pokrok zkrátka nezastavíš. Čas si obul sedmimílové boty, kdysi mládež nová, mládež Gottwaldova si dnes natírá francovkou vrzající klouby, a na doby, kdy jeden uměl to a druhý ono, se možná i pamatuje. Teď budoucnost patří generaci kompjútrové, jelikož bez kompjútrů by zhynul i nový, a neméně podlý svět.
Experti v oboru počítačů se nazývají informační technici, neboli správně česky ajťáci, a já je hluboce obdivuji. Na rozdíl ode mne oni vědí, co znamená hláška "error 404," a jak se nazývá ten blikající indikátor, poskakující po monitoru výše zmíněného přístroje. Zvláštní, a rychle rostoucí podskupinu tvoří hackeři, z nichž je pravděpodobně nejznámější Lisbeth Salander.
Přiznávám, že k hackování (neplést, prosím, s háčkováním) mi jednak nestačí vědomosti, a druhak nemám potřebu krást tajemství Pentagonu. Ajťákuju ale jedna radost; moje překvapené výkřiky "ajta ajta, kde se mi to tady do prčic vzalo?" zaznívají z mého kompjútrového doupěte pravidelně, a mnohdy i několikrát za den.
Jo jo, časy se vskutku mění, jen ti dlaždiči jsou asi furt stejně sprostý. Kamnáři to mohou se svým uměním zabalit, kejklířům se dnes říká politici, slepice krmí automaty, wellness koučové dokážou spravit i tu nejblbější náladu a Švanda dudák je název politicky nekorektní, neboť uráží určitou skupinu měchy mačkajících hudebníků.
Pan Werich by se nestačil divit.
