Blogeři jsou zvláštní druh lidí, již se kamarádí s Múzami. Někdo jim říká exhibicionisté, jiný grafomani a literární břídilové, co nemají nic lepšího na práci, a pro mnohé to jsou blázni, ochotně nosící svou kůži na trh.
Výsledky jejich počínání jsou rozmanité. Předložená krmě sice občas neodpovídá apetitu velectěných čtenářů, ale to není nic neobvyklého, neboť uspokojit nelze všechny. Což je zřejmé i z diskuzí, v nichž jsou autoři za svou snahu odměněni
a) potleskem ve formě průtokového ohřívače vody
b) ledovou sprchou (karma spadla, karma spadla, kdopak nám ji opraví)
c) mlčením
d) dotazem, co to píší za blbosti
e) doporučením naučit se psát/fotografovat líp, než pětileté dítě
f) návrhem zmizet, odejít tam, kde slunce nesvítí, a už se nikdy nevracet.
Inu, dobrá rada vždycky byla, a vždycky bude nad zlato.
Kdy, kde, a jaké náměty k článkům se blogerovi vkradou do hlavy, je naprosto nevyzpytatelné. Ty nejlepší obvykle přicházejí v noci, a do rána jsou převážně zapomenuty - pokud tedy rozespalý spisovatel nemá po ruce papír a tužku. V tom případě ovšem riskuje agresivní reakci od štracháním z nočního klidu vyrušeného, a tím pádem náležitě nevrlého spoluložníka.
Psací záchvaty se dostavují se stejnou nepředvídatelností. Někdy záleží pouze na tom, jak dobře se bloger vyspí, nebo kterou nohu vystrčí z postele nejdřív, a jindy musí okamžitě odventilovat vnitří přetlak, než dosáhne kritického bodu. Pak je bezesporu lepší zasednout ke klábosnici a sesmolit jakoukoliv uklidňující úvahu, například o nesmrtelnosti chrousta, než nakopnout psa. Na možnost sprduňku od nějakého rozhorleného entomologa za to, že autor nenapsal, kolik má chroust nožiček, je doporučeno nemyslet, a psát v takovém rozpoložení o politice se už nedoporučuje vůbec. To je totiž nejenom nemoudré, ale téměř sebevražedné.
Že člověku jest, kromě práce, přírodou vrozena i bojovnost, je všeobecně známo. Zářivou ukázkou jsou blogy, kde se ke vstupu do diskuzních prostor nevyžaduje registrace. Opravdu mi není jasné, proč anonymita vzbuzuje v lidech nezadržitelnou potřebu někoho urážet? Do této džungle, kde je útočník schován za virtuálním plotem, rozdává rány pod pás a ohání se svobodou slova, je radno vcházet pouze s nervy obalenými tukem, a tělem od hlavy až k patě pokrytým hroší kůží.
Plusem však budiž, že na tomto bitevním poli se bloger lecčemu přiučí. Já jsem si kupříkladu rozšířila slovník o několik mně doposud neznámých sprostých slov, a dozvěděla se o sobě věci, o nichž jsem neměla ani zdání. A ačkoliv být krávou je lepší, než slepicí, otitulovat mě takto někdo někde na pískovišti, nejdřív bych ho praštila lopatičkou, a pak mu rozdupala bábovičku.
Ve většině civilizovaných společností existují jistá pravidla, která by podobnému chování měla zabránit. V naší exkluzivní komunitě se nazývají kodex, na jehož plnění dohlíží speciálně ustanovená komise. Jenže jak víme, i porušování jakýchkoliv zákonů je jednou ze základních lidských vlastností. Napadlo vůbec někoho, co by se stalo, kdyby nikdo nekradl, všichni se řídili podle vyhlášek, a na silnicích se dodržovaly předpisy? Vždyť by spousta lidí přišla o práci, přibylo by bezdomovců, a museli bychom pro ně zbudovat nové parky.
Ale zpátky k blogování. Za jednu z hlavních výhod, a zároveň i nevýhod této bohulibé činnosti považuji to, že v blogosféře k sobě mají všichni zúčastnění dál, než na dosah ruky. Jinak by tu padalo víc facek, než na sále.
