Nevím, zda přežil, a pokud ano, jak moc ho Dorian poničil. Já vlastně nevím ani to, jestli Grand Bahama hotel stále existuje, nebo dávno padnul za oběť hrabivým hrabošům, česky zvaným developeři.
Utekly jsme sem s kamarádkou před prosincovým mrazem, zalézajícím nejenom za nehty, a cestou na letiště jsme vzbuzovaly pozornost svými zavazadly; každá jsme totiž nesla v jedné ruce kufr, a v druhé brokovnici. Sice uloženou v příslušném pouzdru, ale okolojdoucím bylo na první pohled jasné, že housle to nejsou. Naštěstí v roce 1974 se lidem o zázraku, jako je mobilní telefon ani nezdálo, a nikdo na nás nezavolal SWAT team.
Na letišti nás podrobili důkladnému výslechu, a otázku, proč ssebou proboha taháme na dovolenou flintu, nám položili dokonce několikrát. Vysvětlovaly jsme jim, že v areálu našeho hotelu se nalézá střelnice na trap a skeet, a nám se zachtělo si zastřílet pěkně v teploučku tam, kde našim obnaženým i neobnaženým partiím těla nehrozí umrznutí jako doma. Ale zřejmě jsme obě vypadaly jako nevinnost sama (ano, zdání skutečně klame). Do letadla nás nakonec přece jenom pustili, a mně nezbylo než doufat, že můj Remington cestu přežije s neohnutou hlavní. Co by se asi dělo dnes si nedovedu představit, a raději se o to ani nepokouším.
Je po dešti, svítí kaluže, a nikde ni človíčka...
Ovšem ne na dlouho. Než bys řekl švec, na oblohu se vykulilo sluníčko, a společně s ním se z hotelu vyrojil dav namazaných hostů (tím myslím opalovacím krémem, ne alkoholem, i když výjimky by se asi našly). Všichni se svalili na lehátka, rozložená kolem bazénu, zaujali vodorovnou polohu, a přestali se hýbat.
Jelikož ani Gloria, ani já podobnému chování neholdujeme, vrhly jsme se do víru mnohem zajímavějších aktivit. Nebylo divu, že každý večer jsme pak, utahané jako mezkyně, padly ústy do kanafasu, a nějaký kypící noční život nám mohl být ukradený.
Hned druhý den jsme si půjčily kola, a z nablýskaného ráje turistů vyrazily do reálného světa. Potácejíce se po cestách necestách, na nichž bylo občas třeba vytřást z bot písek a kamínky, jsme objevily pouze neprodyšné křoví a nehostinnou pláž, kde se nenalézala ani noha. Po pravdě řečeno, dnes se při té vzpomínce docela děsím; že by to mohlo být nebezpečné, nás vůbec nenapadlo.
V těchhle mušlích už moře asi došumělo...
Snad bych ještě měla podotknout, že cestou tam i zpátky to bylo proti větru, a do kasína ve Freeportu jsme pro jistotu jely autobusem.
Ne, nejsem golfista, ale to je asi zřejmé už z toho, že hůl držím jako prase kost. Tento zápěstí lámající sport jsem zkusila několikrát, ale k srdci mi nikdy nepřirostl.
Na střelnici, umístěné v bezpečné vzdálenosti od všech hotelových objektů, foukal obzvláště čerstvý větříček. Což v něm nepředvídatelně kličkujícím "holubům" značně usnadňovalo únik z ohrožení.
Trap se střílel nad vodu, a mne napadlo, kolik je asi v tom moři asfaltových střepů a olova - dnešní ekologisty by zcela jistě klepla pepka. Jenže jak víme, a často praktikujeme, do moře a oceánů se toho vejde!
V závěrečném turnaji jsem si vystřílela nikoliv růži z papíru, ale "zlatou" trofej. Škoda. Ta růže by bývala byla nesrovnatelně hezčí, a navíc by se fotila líp, než tahle lesklotina.
Teď je Grand Bahama v troskách. A jako kdyby nestačil hurikán Dorian, jehož ničivé poryvy větru dosahovaly rychlosti až 350 km/h, v patách se mu přihnala tropická bouře Humberto a zkázu dovršila.
Bude dlouho trvat, než se obyvatelé zdevastovaného ostrova vzpamatují z napáchaných škod, a Grand Bahama se vrátí zpět k normálnímu životu.
Držím jim palce.
(Fotografie: JarJar, prosinec 1974)
