Hladit lva po bradě? Ani nápad!

Zoologické zahrady jsou vědecká a osvětová zařízení, jejichž účelem je kulturně a zážitkově vzdělávat návštěvníky. Tuto funkci plní tak, že lidem umožňují pohled na zvířata, která jsou mnohdy inteligentnější, než oni. 

Definovat místo, kde žijí tvorové vytržení z reálného prostředí, není jednoduché; medvěd v oploceném výběhu určitě vzbuzuje jiné pocity v desetiletém dítěti, než v ochránci práv zvířat.

Vystavených exemplářů se nikdo neptá, jestli se ve svém bydlišti náhodou nenudí. Nebo jestli je štve, že jim pořád někdo čumí do pelechu?

S potěšením jsem však zjistila, že některým členům zvířecí říše se už zdárně podařilo svá práva vydobýt. 

Safari se od klasických zoologických zahrad liší především velikostí. Zvířata jsou sice stále za plotem, ale žijí v prostorných výbězích, podle představ člověka co nejvíce odpovídajících přirozenému prostředí. Žirafy se zde na projíždějící vozidla koukají svrchu, velbloudům a lamám je povoleno beztrestně plivat do tváří návštěvníků, a zejména primáti mají o zábavu nadosmrti postaráno. 

Jak se dalo čekat, opice v rekordním čase zmerčily i nás. Jedna z nich k nám neprodleně zamířila, hupsla na auto, a radostně se šklebíc se jala houpat na anténě.

Kopytník, vybavený pro boj zblízka se pro jistotu zrovna díval jinam, a na jeho pomoc jsem se tudíž nemohla spolehnout. 

Vylézat z auta a riskovat rvačku "kdo z koho" se mi nechtělo; byla jsem si plně vědoma, že bych ji mohla prohrát. A ono se to ani nedoporučuje. Co kdyby líně odpočívající lvy napadlo zpestřit si jídelníček turistou?

Jelikož opice na výhružná gesta a výkřiky "kšá!!" nereagovala, pokusila jsem se ji setřást. Několikrát jsem dupla nejdřív na brzdu, pak na plyn, a úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Opice zařvala jak pavián, pustila anténu, přelítla přes střechu a dopadla na kufr, kde (těsně před tím, než sebou buchla o zem) zanechala obrovský výkal. Zkrátka takové menší Pyrrhovo vítězství; anténa přežila, ale já s tím lejnem musela projet zbytek parku, než ho hlídač u brány konečně sundal holí.

Safari ve Dvoře Králové bylo v květnu 1990 hojně navštěvovanou novinkou. 

Co ty (ehm) Afročechoslováku, co tam vzadu vystrkuješ na nás bradu?

Byl to však tento chudák, který mi připomněl, že zoologická zahrada je vzletné synonymum pro zvířecí věznici. Jeho smutné oči jako by mě prosily, abych ho pustila ven... Škoda, že už nežije; pozvala bych ho na oběd.

Jenže mnoho zvířat vrátit zpátky do volné přírody nelze. Jednak často není kam, poněvadž lidská činnost zničila jejich původní habitat, a také proto, že už nejsou schopná tam obstát. Co se stane s tvorem, který strávil dlouhá léta za mřížemi a pravidelně dostával krmivo, není těžké si domyslet.

Ano, je jistě chvályhodné, že zoologické zahrady se snaží o záchranu ohrožených druhů. Otázkou však zůstává, jakou mají takto vypiplaná mláďata budoucnost? Svoboda a volnost to asi není. Vezměme si třeba pandu, zvíře prý blbé, ale když je někdo roztomilý, leccos se mu promine. Právě ona se (z velké části díky svému sympatickému vzhledu) stala symbolem ohrožené přírody, a ačkoliv její způsobilost k životu v divočině je téměř nulová, v "záchranném prostředí" zoologických zahrad je důležitým zdrojem financí. Dejte jí košík plný bambusu, ona bude spokojeně žrát, spát, vyměšovat a ještě se na vás usmívat, a s áchajícími návštěvníky se dveře netrhnou.

Musím však přiznat, že píle, trpělivost a oddaná práce občas přinesou neuvěřitelné výsledky. Typickým příkladem je resurekce vyhynulého ptáka, též známého jako Dronte mauricijský, neboli Dodo, neboli Didus ineptus, neboli blboun nejapný, s jehož zmutovanými potomky jsem se v životě setkala častěji, než bych si bývala přála.

Většina zoologických zahrad je momentálně pod zámkem - Covid zjevně křičí hlasitěji, než obhájci práv zvířat. A Homo sapiens nadává, že je dočasně zavřený v pohodlí svého domova.