Byl to frajer malovaný jak růža

A toho jsem si nejdřív vyvolila, pak uhonila, a nakonec pojala za muža. I když neměl (a doposud nemá) rád bramborový salát. Jenže to bych asi chtěla moc, a člověk přece nemůže mít všecko. 

První změna, které jsem si brzy všimla, byla ztráta několika českých přátel. Ale to jsem tak trochu očekávala. Zdvořilost totiž požadovala mluvit v naší společnosti anglicky, což někdy představovalo problém. Obzvláště na družných večírcích, kdy ve stavu podroušeném měla většina přítomných potíže i s rodným jazykem.

Jelikož kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem, zakoupila jsem tlustou knihu s nápisem "Čeština pro cizince." Můj pokus o výuku však bídně ztroskotal, neboť Tedovi zjevně stačilo zůstat člověkem jedním. Knihu zdvořile otevřel, nalistoval první lekci (Tady je stůl. Na stole je jídlo. Tady je maso a brambory. Tam je káva a houska. Nalevo je marmeláda, máslo a sýr. Napravo je citrón. Je to pivo? Ne, to je mléko)

- a se slovy "angličtina vládne světu" učební pomůcku znechuceně odhodil.

Přesto se mi podařilo vtlouct mu do hlavy pět základních slov, jejichž význam pochopil bez delšího vysvětlování. Inteligentně konverzovat se s nimi sice nedalo, ale se svým halasným pozdravem aHOJ pravidelně sklízel bouřlivý potlesk. A když pak ještě přidal k dobru prDELka, koZINČky nebo hoVINko, ovace nebraly konce. Vážené čtenáře bude jistě zajímat, že poslední uvedený výraz ovládal i v jadrnější formě. Vyslovoval ho se silným přízvukem na prvních třech písmenech, ale protože sprosťárny se na tomto blogu netrpí, bližší informace pro jistotu vynechám.

Nejvíce změn se událo v kuchyni. Toho, že skončila doba knedlíků, jsem celkem nelitovala; ty moje by pravděpodobně odmítla i zoologická zahrada v době největšího hladomoru.

S bramboráky to bylo o něco lepší, jenom s česnekem jsem se musela značně mírnit; on jaksi chuťově neladí s hnědým cukrem, který si na ně Ted v hojném množství sype. To prý dělali jeho němečtí předkové, a tradice je tradice.

Inu, když tradice, tak tradice. O Štědrém dni, kaprovi a bramborovém salátu jsem raději takticky pomlčela, ale na Boží hod jsem jednou hostům předložila místo krocana husu. Joj, to byl jekot! Leč odvážnému štěstí přeje, kdo se bojí, nesmí do lesa, a navzdory skeptickým předpovědím se po huse jen zaprášilo.

Jestli Ted považoval husu za jídlo příliš tučné, a tudíž nezdravé, při pohledu na škvařené sádlo téměř omdléval. Fuj, jíst něco tak eklhaftního! Copak nevím, že takhle brzy umřu? No co; musíme tam všichni, a já budu cestou křoupat škvarky.

Jedno staré moudrosloví praví, že láska prochází žaludkem. Po technické stránce se to sice ještě nikomu nepodařilo dokázat, ale proč to nevyzkoušet? A tak když můj drahoušek projevil přání, jestli bych mu z čerstvě nasbíraných borůvek neupekla pie, nadšeně jsem souhlasila. Obrněna upatlanou zástěrou, vyzbrojena vařečkou a vybavena českým receptem jsem se dala do práce, jen to svištělo. Uhňácané těsto jsem pečlivě rozmazala na plech, posypala plody lesa, pokryla štědrou vrstvou drobenky - a šup s tím výtvorem do trouby.

Výsledek mého počínání byl nejenom k zulíbání, ale přímo k sežrání. Že láska si tentokrát vybrala jinou cestu (a pochvaly se asi konat nebudou) mi prozradil teprve Tedův udivený výraz, pokleslá brada, a srdcervoucí výkřik: "Jéžišmarjá, to jsem se v tom zatraceným borůvčí plazil tři hodiny nadarmo?"

Ano, člověk nikdy není natolik starý, aby se nemohl přiučit něčemu novému. A k mým všeobecně užitečným vědomostem, jako že kočka není pes a včera není dnes, přibyl toho dne poznatek, že český koláč a americký pie není jedno a to samé.