Až já půjdu do nebe

Prý tam vedou schody, u brány stojí kádrovák jménem Petr Svatý, a obláčky jsou měkčí než babiččina peřina. Ale to vím jenom z doslechu, a lidi toho napovídají!

Ačkoliv ráda cestuji, tam nahoru se zatím nechystám. Po schodech už mi to moc dobře nechodí, a tyhle jsou určitě strmé a bez zábradlí. Jenže dnes jeden nikdy neví, kdy mu kdo naboří plány. Stačí, aby nějakého pošuka chytil rapl, on vystřílí půl supermarketu, kde právě nakupujete, nebo vyhodí do povětří sousedovic rodinu i se psem. A ještě vám popřeje šťastnou cestu.

Je všeobecně známo, že život není procházka růžovou zahradou. Ale i kdyby nakrásně byla, občasnému škrábanci od trní se asi nevyhneme. Zároveň není žádným tajemstvím, že s ranami osudu se každý vypořádává jinak: Někdo zavolá sanitku i kvůli odřenému kolenu, jiný se otřepe, prohodí pár šťavnatých slov a pokračuje v krasojízdě, třetí sesmolí petici s požadavkem zlikvidovat nebezpečné růže, a místo nich vysázet pomněnky. Najdou se však i takoví, pro něž je tenhle škrábanec ono příslovečné stéblo, které zlomilo velbloudův hřbet, a víc jich na svých bedrech prostě neunesou.

Teď nemám na mysli ty, kteří usoudili, že život je pro ně obnošená vesta, a řeší otázku, jak se nejlépe sprovodit ze světa. Prohnat si hlavu kulí? Ulehnout na koleje, a nechat se přejet Pendolínem? Ne; teď mluvím o lidech, trpících nějakou těžkou nemocí, jejichž kvalita života je nulová. O lidech s pracujícím mozkem a chabnoucími svaly, jak je tomu u Lou Gehrig nemoci (ALS). O lidech v posledním stádiu rakoviny, kdy neexistuje naděje na uzdravení. Věřím totiž, že ti by měli mít možnost k oněm dlouhým schodům doklopýtat alespoň s poslední špetkou zbývající důstojnosti, vstoupit na ně zákonem umožněným způsobem, a - pokud si to přejí - za pomoci lékaře.

Jistě, ne každý se mnou bude souhlasit. Vždyť lékař má přece léčit, a ne zabíjet! Nehledě k hrozícímu nebezpečí zneužití, či zbytečné smrti díky zbrklému rozhodnutí.

Jestli je pan doktor přesvědčen, že udržovat při životě člověka v beznadějném stavu, a pouze mu mírnit bolesti je etické, vymlouvat mu to nebudu. Vím ale, že být trpícím zvířetem, dostanu milosrdnou injekci a je po parádě. A jelikož každý případ by hodnotil a posuzoval několikačlenný tým lékařů, je nepravděpodobné, že návrh "píchněte něco mojí bohaté babičce, a já vám dám milión" by došel k uskutečnění.

Přemýšlím, co se asi honí hlavou člověku těsně před tím, než dobrovolně ukončí svou pozemskou pouť, a stiskne tlačítko "send." Vzpomíná na doby, kdy ho nic nebolelo? Kdy nebyl závislý na analgetikách, nemuseli ho krmit, a třikrát denně přebalovat? Možná poslouchá svou oblíbenou skladbu, která ho doprovodí k prvnímu schodu? Nebo v poslední vteřině zaváhá a rozhodne se bojovat dál, i když ví, že tuhle bitvu nevyhraje? A ptám se sama sebe: Měla bych odvahu zmáčknout ten knoflík smrti já, a tiše se vytratit zadními vrátky?

Nevím. Hrozí zde totiž i jiná eventualita, a sice že místo v nebi skončím v pekle. Tam je cesta přece jenom mnohem jednodušší, navíc je dlážděna dobrými úmysly, a co já jich v životě měla!

Inu, uvidíme. Ale až se jednou dostanu ať už nahoru nebo dolů, dám vědět, jak to tam vypadá. A koho jsem tam potkala.