Tradiční křesťanství v Evropě upadá. To je neoddiskutovatelný fakt. Ale současně také příležitost k jeho znovuobjevení v původních intencích.
„Angela Merkel měla pravdu, když řekla, že “náš problém není příliš mnoho islámu, ale příliš málo křesťanství”. Zároveň konec křesťanství jako “všeobecné normy” může znamenat znovuobjevení křesťanství jako radikální a kreativní alternativy k nudnému a bezcílnému mainstreamu.“ Alexandr Flek
Křesťanství jako všeobecná norma skutečně již přestává odpovídat většinové evropské realitě. Jsou země, kde ještě přetrvává relativně vliv politického křesťanství v podobě římského katolicismu (například v Polsku), ale i tam lze u mladé generace sledovat pokles zájmu.
Otázkou zní, co vlastně mínit onou „všeobecnou normou“ – já ji vnímám do značné míry jako identickou s křesťanstvím jako ideologií, jejímž účelem je ospravedlňovat sociálně-ekonomický status quo, tedy určitou třídní strukturu společnosti. V tomto směru bylo křesťanství využito, či spíše zneužito, v nejvyšší míře během feudalismu, ale i kapitalismu dokáže vcelku dobře posloužit. Zde však má tvrdou konkurenci v podobě (neo)liberalismu spojeného s ideologií amerického snu a v poslední době se znovu vynořujícího nacionalismu (který ale dobře souzní s některými proudy křesťanského konzervatismu). A právě tváří v tvář neoliberalismu a nacionalismu se může projevit radikální a subversivní síla křesťanství (ve smyslu evangelijní zvěsti) nikoli jako ideologie, ale jako kritiky ideologie, nikoli jako teorie společnosti, ale jako zájmu o každou individuální lidskou bytost.
Křesťanství má, co se poselství i osudu týče, leccos společného s marxismem. Obě myšleny jsou v jádru rovnostářské, sdílejí myšlenku, že poslední budou první, obě myšlenky byly od počátku radikální a obě se nakonec staly ideologiemi, které si zachovaly určité vnější charakteristiky, ale posloužily k legitimizaci moci mocných a bezmoci bezmocných. Současně jsou zde důležité rozdíly: Marxismus je humanistický, tj. zaměřený s ohledem na lidstvo jako celek, křesťanství je ve svém původním smyslu hoministické (zde užívám terminologii českého filosofa Vítězslava Gardavského), tj. zaměřené na každou individuální lidskou bytost v její jedinečnosti. Marxismus je politická filosofie, křesťanství je existenciální apel. Jak ukazuje teologie osvobození, oboustranně plodné spojení obou je možné a přínosné.
Radikální a subversivní síla křesťanství spočívá zejména v tom, že uvěříme-li v jednoho Boha (což je existenciální rozhodnutí) a v to, že se přiznal k Ježíši Kristu, nic kromě Pánaboha a bližního (což je z praktického pohledu totéž, protože skrze bližního Pánaboha poznáváme) nám nemusí, a nemělo by, být svaté. Svatý, tj. oddělený k uctívání, je jen a pouze Bůh. Starověcí Židé byli svobodni od bohů, u kterých bylo v tehdejší době třeba zajišťovat si přízeň a služby spadající do jejich kompetence (déšť, úrodu, vítězství v boji apod.), a byli svobodni od vládců, kteří sami sebe za bohy označovali.
Stejně tak subversivní a osvobozující byla síla prvotního křesťanství, které s konečnou platností rozšířilo ideje judaismu na celé lidstvo a zrušilo hranice mezi pány a otroky, muži a ženami, prvními a posledními. Jsou-li si před Bohem všichni rovni, pak císař je jen člověk, který se z Božího dopuštění dostal k moci, nikoli však bůh, před kterým bychom se měli klanět. Nebo padnout na zadek.
Posléze bylo křesťanství použito jako nástroj k legitimizaci moci a ztratilo velkou část své síly, i když pod povrchem stále žil ten nespoutaný duch vnitřní svobody, který čas od času probublal na povrch v podobě obrodných proudů - například valdenských, husitů a reformátorů.
V evropském kulturním prostoru křesťanství coby nástroj legitimizace moci skončilo - doufejme, že už definitivně. Proto se nyní již opět můžeme přiznat k Pánubohu, Ježíši Kristu a k bližnímu a odmítnout všechny modly – ať už jsou z kamení, dřeva, papíru, bitů nebo masa a kostí.
Uznat Boha a jen Boha jako svatého znamená nepokládat za svatý žádný lidský výtvor. Nepadnout na zadek před mocnými tohoto světa, ať už jsou to králové, prezidenti, diktátoři, církevní hodnostáři, náboženští vůdci a guruové, a stejně tak lidé úspěšní v lidských očích – sportovci, umělci a jiné celebrity, nedojímat se nad vlajkami, hymnami a dalšími státními symboly, nepokládat za svaté hranice, národy, kultury. To všechno je dílo lidských rukou a jako takové je to pomíjivost a honba za větrem.
Ano, i lidé, které pokládáme za „svaté“ jsou jen dílem lidských rukou – ať už svých vlastních, nebo okolí, které je vytvořilo. Císař je svatý, jako lidská bytost, ale ne kvůli své roli. Jeho role svatá není. Totéž platí pro „císaře“ současné. Mocné a úspěšné tohoto světa můžeme respektovat (dát císaři, co je císařovo), ale věříme-li v Boha, víme, že nejsou hodnotnější kterákoli jiná lidská bytost. Ježíš zemřel za hříchy mocných i bezmocných a byl vzkříšen do nového života, do věčného Království Božího, v němž úspěch či neúspěch v našem pomíjivém světě nehraje vůbec žádnou roli.
Víra ve vzkříšení a život budoucího věku znamená, jak píše Hans Küng ve své knize Věčný život, že mocní tohoto světa si nemohou trvale zajistit své nadřazené postavení, dokonce ani ve svých přepychových hrobkách oddělených od hrobů plebejských.
Není to útěšná iluze, je to memento. Království Boží není jen budoucím příslibem, je skrytě mezi námi, a chovat se k bližnímu, každému bližnímu, jako k občanu tohoto Království, uvědomovat si, že trpící bližní je Pánbůh v nesnázích, znamená hledat a nalézat Boha - a je to to jediné bohatství, které si do Království vezmeme. Nedávno jsem po dlouhé době opět shlédl snímek Občan Kane a hodně jsem rozjímal o tom, co si do Království vezme jeho hlavní hrdina, který si na tomto světě vystavěl vskutku monumentální pomník. Patrně jen vzpomínku na sáňky z dětství…
Má smysl přestat se klanět modlám (a někteří lidé jsou schopni učinit modly ze sebe samých, viz zmíněný Občan Kane) a milovat Boha a bližního svého, protože všechno ostatní je jen polní tráva, která bude zítra hozena do pece. K tomu se Pánbůh přizná, ne k pomníkům, které jsme vystavěli sobě či druhým.
Ostatně všimněme si, že nejen Pánaboha ve skutečnosti zajímá něco jiného než to, po čem lidé prahnou. Ve filmové teorii se používá (Alfredem Hitchcockem zpopularizovaný) výraz „MacGuffin“ pro objekt, který je motivací hrdinů příběhu, a který ve skutečnosti není zajímavý pro publikum. To daleko více zajímají vztahy mezi postavami a způsob, jak řeší problémy, než „svatý grál“, za nímž se ženou. V dobrém příběhu slouží MacGuffin k nastartování zápletky a pak ustoupí do pozadí, protože tvůrce dobrého příběhu ví, že čtenář či divák chce postavy, s nimiž se může ztotožnit, a ne to, o co se perou. Stejně tak Pánaboha zajímáme my jako jedinečné lidské bytosti, a ne naše honba za větrem.
Uvědomění si této skutečnosti je velmi osvobozující. Naší povinností je milovat Boha a bližního svého jako sebe sama, nikoli dosáhnout světského úspěchu. Naším právem je neklanět se lidským výtvorům a před nikým nepadat na zadek. A vždy si musíme pokorně uvědomovat, že jsme všichni zhřešili, jsme daleko od Boží slávy a přesto nás Pánbůh nezavrhl. Ani jednoho. Díky tomu můžeme mít rádi druhé i s jejich chybami, ctít lidskou důstojnost v sobě i v druhých a být svobodní – a stateční, když je třeba.
MacGuffinem evangelií jsme my všichni, hlavním hrdinou je Bůh. MacGuffin evangelií je jediný MacGuffin, na který je celou dobu kladen důraz, a přesto to příběhu neuškodilo. Dopadlo to dobře. Dopadne to dobře. Ale ještě nás čeká spousta zápletek.
