Když se člověk zamýšlí nad slovy, dříve či později narazí na skutečnost, že existují jisté nemateriální entity, které prokazatelně působí na hmotu a to tak, že přimějí lidské bytosti k často i velmi extrémním činům. Lidé jsou pro ně ochotni zemřít i zabíjet.
Mám na mysli pojmy či ideje jako je kupříkladu “svoboda“ či “spravedlnost“.
Je vskutku možné říci, že v hmotném světě neexistují, alespoň na první pohled ne, hmotné entity, jež by byly denotáty těchto pojmů. Neboli: Spravedlnost není něco, čeho bychom se mohli dotknout či na to ukázat.
Když začneme zjišťovat, co si pod těmito pojmy lidé vlastně představují, shledáme, že mluví-li o “spravedlnosti“ neoliberál, má na mysli něco zcela jiného, než je to, co má, hovoře o spravedlnosti, na mysli socialista či komunista. Můj oblíbenec Immanuel Kant (vlastně jsou chvíle, kdy jej upřímně nenávidím, ale pokud člověk řeší ten druh filosofických témat, jimiž se obvykle zabývám, tak se prostě musí s Kantem nějak popasovat) dospěl k závěru, že to, co obvykle pokládáme za svobodu, respektive projev svobodné vůle, tedy naplňování těch či oněch tužeb, je ve skutečnosti důsledek přírodního (biologického) determinismu, a skutečná svoboda je tam, kde jednáme na základě neosobně definované morální povinnosti a to bez ohledu na to, zda takové jednání povede k uspokojení jakékoli potřeby. Položíme-li tedy vedle sebe svobodu, jak ji chápe třeba současná narcistní společnost, tedy svobodu uspokojovat své materiální a emoční potřeby a tužby, a svobodu, jak jí rozumí Kant, nenalézáme zde žádný zjevný průnik, prostě nemají, kromě slova “svoboda“, nic společného.
Znamená to, že existují různé svobody a různé spravedlnosti? Nebo z toho plyne, že se v jejich případech jedná prostě o flatus vocis, pouhé zvuky či soubory písmen, které může kdokoli interpretovat jakkoli a které nemají žádnou sobě vlastní esenci? Nebo tyto pojmy, ať už jsou naplněny jakýmikoli představami, přeci jen mají něco společného, nějakou esenci, společný korelát?
Přemýšleje o tom, dospěl jsem k závěru, že takový korelát zřejmě existuje a že jím je příslušná emoční a následná behaviorální odpověď, jež se dostavuje ve chvílích, kdy z pohledu subjektu dochází k omezení svobody nebo ke spáchání nespravedlnosti (na tom, jakým obsahem oba pojmy naplňuje, přitom nezáleží!). Touto odpovědí je samozřejmě typické pobouření a snaha zjednat nápravu či na situaci alespoň upozornit. Takový korelát je měřitelný a jistě byl již neurovědci zkoumán.
Pak by ovšem ony pojmy nemusely odkazovat k něčemu imateriálnímu, k nějaké říši abstraktních idejí, jak se to na první pohled jeví, ale ke specifické činnosti identifikovatelných souborů neuronů, přičemž podněty, na něž tyto oblasti v mozku reagují, se mohou člověk od člověka zásadním způsobem lišit (jsou kulturně a jinak podmíněné).
Taková funkce bude zřejmě úzce souviset s evolucí recipročního altruismu a spolupráce. Ostatně, jak ukazují velmi chytře vymyšlené experimenty Paula Blooma, určitý základ vrozeného mravního smyslu v podobě ochoty odměňovat toho, kdo spolupracuje, a trestat toho, kdo škodí, mají i nemluvňata.
A zde se pak ovšem nabízí otázka, jak je to s jinými podobnými slovy, slovy jako jsou “rovnost“, “loajalita“, “poctivost“, “víra“, “svatost“... a, a to především, zda sem nespadá i pojem “Bůh“.
Konkrétně mám na mysli pojmy či ideje jako je kupříkladu “svoboda“ či “spravedlnost“.
Je vskutku možné říci, že v hmotném světě neexistují, alespoň na první pohled ne, hmotné entity, jež by byly denotáty těchto pojmů. Neboli: Spravedlnost není něco, čeho bychom se mohli dotknout či na to ukázat.
Když začneme zjišťovat, co si pod těmito pojmy lidé vlastně představují, shledáme, že mluví-li o “spravedlnosti“ neoliberál, má na mysli něco zcela jiného, než je to, co má, hovoře o spravedlnosti, na mysli socialista či komunista. Můj oblíbenec Immanuel Kant (vlastně jsou chvíle, kdy jej upřímně nenávidím, ale pokud člověk řeší ten druh filosofických témat, jimiž se obvykle zabývám, tak se prostě musí s Kantem nějak popasovat) dospěl k závěru, že to, co obvykle pokládáme za svobodu, respektive projev svobodné vůle, tedy naplňování těch či oněch tužeb, je ve skutečnosti důsledek přírodního (biologického) determinismu, a skutečná svoboda je tam, kde jednáme na základě neosobně definované morální povinnosti a to bez ohledu na to, zda takové jednání povede k uspokojení jakékoli potřeby. Položíme-li tedy vedle sebe svobodu, jak ji chápe třeba současná narcistní společnost, tedy svobodu uspokojovat své materiální a emoční potřeby a tužby, a svobodu, jak jí rozumí Kant, nenalézáme zde žádný zjevný průnik, prostě nemají, kromě slova “svoboda“, nic společného.
Znamená to, že existují různé svobody a různé spravedlnosti? Nebo z toho plyne, že se v jejich případech jedná prostě o flatus vocis, pouhé zvuky či soubory písmen, které může kdokoli interpretovat jakkoli a které nemají žádnou sobě vlastní esenci? Nebo tyto pojmy, ať už jsou naplněny jakýmikoli představami, přeci jen mají něco společného, nějakou esenci, společný korelát?
Přemýšleje o tom, dospěl jsem k závěru, že takový korelát zřejmě existuje a že jím je příslušná emoční a následná behaviorální odpověď, jež se dostavuje ve chvílích, kdy z pohledu subjektu dochází k omezení svobody nebo ke spáchání nespravedlnosti (na tom, jakým obsahem oba pojmy naplňuje, přitom nezáleží!). Touto odpovědí je samozřejmě typické pobouření a snaha zjednat nápravu či na situaci alespoň upozornit. Takový korelát je měřitelný a jistě byl již neurovědci zkoumán.
Pak by ovšem ony pojmy nemusely odkazovat k něčemu imateriálnímu, k nějaké říši abstraktních idejí, jak se to na první pohled jeví, ale ke specifické činnosti identifikovatelných souborů neuronů, přičemž podněty, na něž tyto oblasti v mozku reagují, se mohou člověk od člověka zásadním způsobem lišit (jsou kulturně a jinak podmíněné).
Taková funkce bude zřejmě úzce souviset s evolucí recipročního altruismu a spolupráce. Ostatně, jak ukazují velmi chytře vymyšlené experimenty Paula Blooma, určitý základ vrozeného mravního smyslu v podobě ochoty odměňovat toho, kdo spolupracuje, a trestat toho, kdo škodí, mají i nemluvňata.
A zde se pak ovšem nabízí otázka, jak je to s jinými podobnými slovy, slovy jako jsou “rovnost“, “loajalita“, “poctivost“, “víra“, “svatost“... a, a to především, zda sem nespadá i pojem “Bůh“.
