Část mladých lidí si bolestně uvědomuje, že se patrně nedožije stáří, a snaží se burcovat mocné, aby začali konat. Jsem pesimista. Dnešní děti se stáří nedožijí.
Stáří se nedožije můj malý roztomilý synovec David, stáří se nedožije ani užitečnými idioty proklínaná Greta. Klimatický rozvrat je v plném proudu a jediné, co by pomohlo, by bylo zatažení za záchrannou brzdu, tj. zavedení celosvětové „válečné ekonomiky“ a krizového řízení. To by znamenalo pro nás všechny tak zásadní změnu priorit, že to prostě nepřipustíme a raději si budeme volit další a další Trumpy, Bolsonary, Erdogany, Netanjahuy, Orbány či Babiše. Samozřejmě, že nakonec ta změna priorit stejně přijde a bude mnohem horší, než to, co bychom museli podstoupit teď, ale odvrátit ji o dvacet, třicet let se nám teď holt jeví jako dobrý nápad.
Elita nejbohatších už dnes řeší přežití svých rodin na bezpečných místech v případě kolapsu, ti možná přežijí, jejich užiteční idioti, kteří dnes vyřvávají cosi o „gretenismu“ samozřejmě nikoli, protože je to z hlediska elit stejná lůza, jako kdokoli jiný. Cikán z ghetta nebo úspěšný realitní agent, všechno stejná lůza z pohledu miliardáře. Chudý nebo středostavovský, pravičák nebo levičák, LGBT aktivista nebo za práva bílého muže se bijící národovec, všichni tady chcípneme, a většina z nás dřív, než by chtěla. A naše děti se nedožijí stáří a nejspíš ani středního věku. Tahle civilizace je tak křehká, že zkolabuje rychle a živelně. Nebude co žrát. A když není co žrát, je zle, to pak lidi olupují i kůru ze stromů, aby dostali něco do žaludku. Ale ono ani těch stromů už moc nebude.
Blbé, že. Tak nějak tušíte, že to dost možná může být pravda, ale jako člověk, kterému oznámili, že je v posledním stádiu rakoviny, tomu prostě odmítáte uvěřit. Klimatická změna se neděje, doktoři se spletli, nakonec se najde zázračný lék a Země je placatá.
Je důvod k panice? Ale ovšemže. Jenže co vlastně můžeme dělat? Není nakonec lepší věřit, že Země je placatá, vědci se pletou, moje děcka nechcípnou a vysmívat se Grétě?
Jaký má vůbec smysl alarmovat? A ano, alarmismus je rozhodně namístě, protože náš společný dům hoří a řešení následků ten požár nezastaví (hašení domu doporučením, aby obyvatelé utěsnili dveře…). Krutá pravda nebo milosrdná lež?
Krutá pravda a s ní spojené úsilí, tj. boj s větrnými mlýny, má jednu maličkou výhodou. Člověk se nebude cítit tak strašně blbě, až bude chcípat. V americkém filmu On the Beach (1959, celkem solidní remake 2000) jsou po nukleární katastrofě posledními obyvateli Země Australané. Radioaktivní oblak se však nezadržitelně šíří i k nim a lidem zbývá nejvýš několik měsíců života. Hlavní hrdina, kapitán americké ponorky, na výtku, že se na tom podílel, odpoví, že jaderné střely jsou stále na svých místech, že on to tlačítko nestiskl. Stejně chcípne, ale nebude se u toho cítit jako spoluviník. Jo, pěknej film, doporučuju.
Co se dá vlastně dělat? Apelovat na mocnosti, aby za tu záchrannou brzdu přece jen zatáhly, protože my kurva chceme, aby se naše děti dožily stáří? Nu, alespoň to neuškodí. Aspoň se pak nebudeme cítit tak blbě, až ty děti budou v hrůze a chaosu řešit holé přežití, místo aby zakládaly rodiny a zadělávaly nám na vnoučata.
Jsem pesimista. Nedopadne to dobře. Jediné, co nám zbývá, je být lidští. A když nic jiného, tak se aspoň nesmát dětem, které chtějí žít.
