Lidé pozdního kapitalismu umírají vyčerpáním ve frontách na Everestu. Lidé pozdního kapitalismu vůbec dělají spoustu velmi podivných věcí a trpí poměrně zvláštními představami. Například vírou v seberealizaci.
Vskutku není s podivem, že lidé pozdního kapitalismu trpí tak často sociogenními depresemi. Všechno to souvisí se zvnějšku definovanou hodnotou člověka. Našimi vzory jsou lidé, kteří „něco dokázali“, tj. lidé tak či onak úspěšní, naší povinností je pracovat na sobě a „něčeho“ dosáhnout, cestou k úspěchu je pozitivní myšlení a soustředění se na cíl. Ve své nejvypjatější podobě tato ideologie ústí do kultu pozitivního myšlení, jenž by bylo možné charakterizovat větou „Je to všechno jen ve tvé hlavě!“
Kult pozitivního myšlení je z křesťanského hlediska vpravdě novodobým satanismem (na rozdíl od laveyánského novodobého satanismu, což je dle mého soudu povětšinou cosplay starých dobráků, kteří si hrají na zlouny). Představa, že úspěch či neúspěch, radost či utrpení, závisí výhradně na správném naštelování mysli (zkuste to mimochodem říci matce, které zemřelo dítě!) je absurdní a satanská, protože z člověka dělá boha. Tedy vlastně modlu, dunící kov, cosi inherentně bezmocného tváří v tvář ranám osudu, které nakonec nevyhnutelně přijdou. A i kdyby nepřišly žádné jiné, nakonec přijde smrt.
Smrt bývá nehezká, zpívá Karel Kryl, a má recht. Smrt bývá nehezká. Všichni zemřeme a pro většinu z nás to bude dosti nepříjemná záležitost. Pro někoho rychlá a šokující, pro jiného zdlouhavá, ponižující a vyčerpávající, téměř vždy to bude tak či onak bolet a bude to zmatené, úzkostné a osamělé představení.
Majetek, úspěch, sbírka nevšedních zážitků, sexuální dobrodružství, akademické tituly, vrchol Everestu… nic z toho si do hrobu nevezmeme a nic z toho nám při umírání nebude moc platné. Leccos z toho bude spíše přítěží, protože je těžké se vzdát něčeho, s čím jsme opodstatňovali pocit vlastní lidské hodnoty. „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království,“ říká Ježíš (Mt 10,25) a je to míněno právě takto. V Božím království je místo pro člověka, ne pro jeho majetek, hmotný či nehmotný. Pokud se člověk natolik ztotožní s tím, co má, že přestane být, bude mu zatěžko vejít někam, kde se bude muset všeho vzdát, aby mohl skutečně, opravdu a cele být.
Kult pozitivního myšlení je ovšem ničivý již v tomto životě. V minulosti, když jsem trpěl pocity méněcennosti ze selhání a neúspěchů, mi velmi pomohla četba populárně naučných knih o počtu pravděpodobnosti a statistice. Bylo by obligátní říci, že to byla třeba Bible, ale tak přišla na řadu až mnohem později. Díky studiu problematiky pravděpodobnosti a způsobu, jak zkresleně často vnímáme pravděpodobnostní jevy, mi došlo, že tak či onak neuspět je statisticky úplně normální. Člověk se může snažit sebevíc, může myslet pozitivně, makat na sobě... a stejně neuspět. Respektive se pohybovat někde v oblasti šedého průměru, což je ovšem – v porovnání se Snem (Mysli pozitivně! Splň si svůj Sen!), včetně toho „amerického“ pořád neúspěch. V porovnání se Snem, respektive s denním snem, v němž jsme hlavními hrdiny, se jako neúspěch jeví vše, co je míň…
Kult pozitivního myšlení, stejně jako fantaskní svět reklam, krásných věcí, exotických destinací a sexy protějšků, nutně vede ty, kdo z jakéhokoli důvodu v této hře pozlátek neuspěli, k pocitům méněcennosti a deprese, která se prohloubí ještě více, když nějaký chytrák, kterému třeba ještě ani neumřel někdo blízký, sebevědomě prohlásí „Je to všechno jen ve tvé hlavě!“.
Vraťme se k Bibli, tentokrát k Janovu evangeliu (9,1-3): Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“
Ježíš neřešil, jestli si za to ten člověk mohl sám. Prostě ho bez moralistních keců uzdravil a šel dál. A přitom se mohl pustit do složitých spekulací o tom, proč je ten člověk slepý. V té době si lidé běžně mysleli, že nemoc či postižení je Božím, či božím (stejně smýšleli i pohané) trestem za nějaký hřích. Tuto mentalitu dobře ztělesňují třeba Jóbovi přátelé.
Ježíš ale neřešil, kdo může za nemoc a utrpení, jestli si to dotyčný přivodil špatným životem nebo se mu to prostě stalo. Úvahy tohoto typu vůbec nepatří do jeho repertoáru. I proto je třeba vnímat kult pozitivního myšlení za vysloveně anti-kristovský.
Kult pozitivního myšlení je rovněž zákeřný tím, že jeho základní premisa je částečně pravdivá. Polopravda bývá ostatně leckdy mnohem nebezpečnější než pustá lež. Jistě, pokud myslíme pozitivně a věříme v možnost dosažení nějakého cíle, zvyšujeme tím pravděpodobnost že uspějeme. Na tom není nic špatného. Zlé je, učiní-li se z toho ideologický postulát, změní-li se banální fakt, že optimistický bias je v zásadě prospěšný, v magickou formuli, ve víru, že takto svět bez výjimky funguje a s pomocí „správného přístupu“ lze dosáhnout čehokoli.
Taková víra pak vyústí buď ve světský úspěch nebo v neúspěch. Ale obojí je zlo. Dosáhne-li někdo světského úspěchu a současně věří, že to bylo proto, že se realita podřídila jeho „božské“ pozitivní mysli, ztotožní svou vlastní hodnotu, tj. hodnotu lidské bytosti, s dosaženým úspěchem, učiní z dosaženého a nakonec i sám ze sebe modlu a smrt mu bude nejspíš velmi nehezká.
A pokud zvítězí neúprosná moc statistiky a pravděpodobnosti, tak přesto, že v mnohém uspěje a mohl by být sám se sebou docela spokojený, vždy bude mít pocit nedostatečnosti, protože si nesplnil svůj Sen.
Vrátíme-li se k těm, kteří se na vrchol dostali: Destruktivní míru ztotožnění se s dosaženým úspěchem ilustrují zdokumentované případy sebevražd lidí, kteří kvůli pádu burzy přišli o obrovské peníze. Ti lidé bezpochyby i potom měli šanci žít mnohem pohodlnější život než lidé doopravdy chudí, ale nedokázali přežít ztrátu z vnějšku definované vlastní hodnoty.
Jaká je křesťanská odpověď na víru v seberealizaci obecně a kult pozitivního myšlení zvláště? Prostá a jasná tak, že se stala základem Deklarace lidských práv: Člověk, každý člověk, má hodnotu sám o sobě. Křesťansky řečeno: Bůh člověka miluje bez ohledu na to, čeho dosáhl nebo nedosáhl. Lidská hodnota a důstojnost je založena jen a pouze na našem lidství a nelze myslet nějaké její stupně, nějakou její míru. Hodnota boháče, vzdělance, celebrity, světce není větší než hodnota žebráka, hlupáka, losera a nejhoršího hříšníka.
Konec konců: Co je to člověk, když jej připravíme o vše? Jen vyděšené, nahé, potící se a vyměšující tělo, které zemře a shnije nebo bude spáleno v peci? Ano i to je člověk, pokud jej připravíme o všechna pozlátka. Ale je to také Boží partner. Někdo, kdo je i v té nejhlubší propasti bytí milován a ceněn.
Nic z toho neznamená, že bychom měli přestat snít, že bychom měli přestat usilovat o dosažení toho, co nám připadá smysluplné a důležité. Je v pořádku tak činit a věnovat se tomu ze srdce a naplno. Jen bychom u toho neměli myslet jen na sebe. Neznamená to také, že bychom se měli zříci majetku či radostí života. Ale měli bychom přitom vědět, že to všechno jsou pomíjivé věci, že tím rozhodně neuděláme dojem na Pána Boha. A vlastně: Neuděláme tím dojem ani na smrt – klidně můžeme být neznabohy až na půdu, ale memento mori platí pro všechny.
Když se nám daří, buďme vděční, když máme smůlu, buďme smutní, ale neobviňujme se. Tak či onak není naším životním úkolem být šťastní a úspěšní, naším úkolem je být zde pro pro druhé, pro lidi, kteří nejsou o nic více ani on nic méně cenní, než my sami. Tomu Pán Bůh přitakává. Ostatní je nanejvýš něco navíc a nejlépe prostředek, jak tu být více pro své bližní. Pak se onoho pověstného ucha jehly nebudeme muset bát.
