Také je krmíme...

Předminulou sobotu jsem se vypravil se svou milou exmanželkou Lucienne na výlet a na zastávce autobusu jsem si všiml zjevně starého holuba. Seděl smutně a rezignovaně na chodníku a jen pomalu a neochotně uhýbal před lidmi.

Sáhl jsem do batohu, kde jsem měl kus tvarohového závinu.

„Máš hlad?“ zeptala se udiveně Lucienne. Před chvílí jsme totiž spořádali solidní porci pizzy.

Zakroutil jsem hlavou.

„Ten holub už asi brzo umře,“ řekl jsem. Opatrně jsem se přiblížil k holubovi a dal mu kousek své svačiny. Hladově se na na závin vrhl a vyzobal můj dárek do posledního drobečku.

„Dej mu ještě,“ řekla Lucienne.

Podal jsem jí závin, aby i ona mohla potěšit to nešťastné stvoření.

A tak jsme krmili holuba, všimli si, že má nemocnou nohu, a věděli jsme, že nic jiného, než dopřát mu právě v tu chvíli trochu radosti ze života, nemůžeme.

Přiblížil se čas odjezdu autobusu a na zastávku se začali trousit lidé.

„Nekrmte to, roznáší to nemoci,“ zaskuhrala znechuceně postarší žena – byl to takový ten typ ženy vyznačující se permanentně kyselým výrazem ve tváři. Napadlo mě, že i ona je možná nešťastné stvoření, ale neměl jsem už žádné pečivo, které bych jí nabídl, a nenapadlo mě, jak jinak bych jí mohl projasnit den.

Tak jsem se na ni trochu smutně podíval a řekl jsem:

„Paní, lidi taky roznášejí nemoci - a také je krmíme...“

 

 

Autor: Jaroslav POLÁK | pátek 3.6.2016 20:00 | karma článku: 27,64 | přečteno: 892x