Portugalská básnířka María Ana dos Santos (*1970), rodačka z univerzitního města Coimbra, na sebe poprvé upozornila v roce 1990 svojí prvotinou Tíseň prostoru (O Aperto Do Espaço), v níž formou křehké lyriky popisuje svou nemoc –
– těžkou a nezvladatelnou agorafobii.
Báseň „Sé Velha“, popisující její meditaci ve stejnojmenné románské katedrále v Coimbře, kterou ve skutečnosti nikdy na vlastní oči nespatřila, předznamenává, jak uvidíme, mnohé z její další tvorby. María Ana nikdy neopustila svůj rodný dům a péči svých rodičů, nikdy nechodila do školy, ale dostalo se jí soukromého vzdělání a možnosti trávit většinu času v rozsáhlé knihovně svého otce, Joaa Manuela dos Santos, profesora latiny na místní univerzitě. Její poesie je proto plná odkazů na klasickou literaturu a někteří kritikové jí, dle mého názoru neprávem, vytýkají přílišnou vyumělkovanost. Možná právě v reakci na tuto kritiku šokovala v roce 1995 převážně katolickou zemi sbírkou pornografické poesie Předčasná ejakulace lubrikačního gelu (A Prematura Ejaculaçao do Gel Lubrificante), v níž otevřeně a naturalisticky popisuje své erotické fantazie. Sbírka nebyla veřejností přijata a autorce byla mnohými kritiky doporučena odborná péče.
Roky plynuly a na Maríu Anu se pozapomnělo. Autorka se však nenechala odradit a plných jedenáct let strávila nad tvorbou svého nejrozsáhlejšího díla Sněžná myš (O Rato de Neve). Jedná se o téměř tisícistránkový román popisující cestu kryptozoologa Fernanda de Mondego severní Kanadou. Protagonista však nehledá žádnou místní variantu sněžného muže či jiného monumentálního živočicha, nýbrž mýtickou sněžnou myš, která žije v závějích a za bezměsíčných nocí se ukazuje uprostřed silnic šokovaným řidičům. María Ana vytvořila monumentální fiktivní cestopis, v němž barvitě popisuje zvyky obyvatel severu Kanady i indiánské obřady a vypráví povídačky osamělých lovců kožišin. Autorka přirozeně nikdy v těch místech nebyla a dokonce si zakázala zjistit jakékoli informace o místech, která popisuje. Čerpá tedy jen ze své fantazie a útržků informací, které se o Kanadě víceméně náhodně dozvěděla. Výsledkem je proto nikoli realistický příběh, nýbrž jakási moderní obdoba Mandevillova cestopisu. Přesto je autorčina Kanada popsána do neuvěřitelných podrobností a jak příběh, tak i svět, do něhož je zasazen, je soudržný a komplexní stejně, jako například svět Tolkienova Pána prstenů. Leitmotivem celého díla rozlehlost. Kanada je pro autorku symbolem všeho, co ji děsí a současně přitahuje. Lze si všimnout, že scény, v nichž je hrdina knihy v nebezpečí, se odehrávají ve dne a za dobré viditelnosti, zatímco chvíle, kdy si protagonista užívá bezpečí a klidu, se odehrávají v noci nebo v mlze, tedy za viditelnosti ztížené. Autorčina agorafobie tak zcela převrací běžné stereotypy spojené s bezpečím a nebezpečím. Sama sněžná myš je svou nepatrností mocným symbolem převrácení navyklého způsobu pohledu na svět a na to, co je a co není skutečně důležité.
Najde Fernando de Mondego sněžnou myš? Je sněžná myš skutečným živočichem z masa a kostiček, nebo spíše přízrakem, za jehož spatření se platí zdravým rozumem? Proč zažívá s každým dalším dnem své cesty stále bizarnější a neuvěřitelnější situace?
Vzhledem ke skutečnosti, že kniha v češtině a patrně ani v angličtině hned tak nevyjde, dovolím si spoiler (pokud budete chtít knihu číst a nechcete být připraveni o překvapení, přeskočte prosím následující odstavec!)
- - -
Protagonista v závěru knihy zjišťuje, že ve skutečnosti sněžnou myš již spatřil – a to záhy po svém příjezdu do Kanady – a celé jeho následující dobrodružství bylo halucinací. Skutečně cestoval mnoha místy té země, autorka se nerozhodla využít tradiční klišé, kdy by celé dobrodružství označila za sen či šílenství prožité v psychiatrické léčebně, ale vše, co viděl a prožil, bylo pokřivením a dezinterpretací reality, jejíž skutečná povaha zůstává zahalena tajemstvím. Sněžná myš vede Fernanda po spirále směrem pryč od sebe a vlastně i směrem pryč z běžné reality. Naznačuje tedy autorka, že běžná realita je ve skutečnosti sněžnou myší, a spatříme-li tedy realitu takovou, jaká je, vydáme se nevyhnutelně na cestu šílenství?
- - -
O Rato de Neveje pozoruhodný román, prozrazující, že je napsán básnířkou. Někdo by mu mohl vytknout přílišnou rozvláčnost, ale osobně se domnívám, že právě autorčino zabíhání do detailů je jedním z nejpůsobivějších zabíhání, s jakými jsem se kdy v literatuře setkal, protože autorčin přístup k detailům je tak nesmírně jiný, že se jej čtenář hned tak nenabaží. Pozoruhodný je i autorčin přístup k povahokresbě – její postavy jsou nesmírně věrohodné v jejím světě a současně by působily naprosto nevěrohodně, pokud by byly zasazeny do obvyklého příběhu. Jakoby nebyla hranice mezi postavami a prostředím – jsou vzájemně propojené a společně vytvářejí kontext, o nějž autorka usiluje.
Je to magická kniha. Jen se trochu obávám, zda jsem díky četbě této knihy sám nespatřil zlověstnou siluetu sněžné myši a nevykročil jsem, aniž bych si toho povšiml, na cestu šílenství.
---
DOS SANTOS, M. A. O Rato de Neve, Livros Vertical : Lisboa, 2008. 979 stran.
---
Kniha, jejíž recenzi jste právě dočetli, neexistuje . Ale to konec konců přeci není důvod, proč o ní nenapsat. Recenze dalších fiktivních knih naleznete v mé knížce Bizarní atraktor, jež je stále ještě v prodeji a kterou si také můžete zdarma stáhnout v různých formátech pro čtečky, talety a telefony na stránkách Městské knihovny v Praze.
