Rád studuji problematiku týkající se změněných stavů vědomí a psychoaktivních látek a knihu o DMT, látce, která mne vždy velice zajímala, jsem si nemohl nechat ujít.
Podtitul knihy zní Převratný vědecký výzkum stavů blízkých smrti a mystických prožitků a musím podotknout, že tento typ podtitulu na mne rozhodně nezapůsobil tak, jak nakladatel patrně zamýšlel. Nicméně jsem (správně) odhadl, že i tak půjde o celkem hodnotný zdroj informací. Po přečtení knihy bych její podtitul přeformuloval asi takto: Poměrně slušně napsaný popis víceméně vědeckého výzkumu účinků DMT, doplněný odvážnými a místy hodně přehnanými hypotézami.
Autor je americký psychiatr, buddhista a nadšenec do psychedelik, jemuž se podařilo probít se americkou administrativně-paranoidní džunglí a dosáhnout realizace výzkumu účinků dimetyltriptaminu, látky, kterou poeticky nazývá "molekula duše". Strassman se domnívá, že tuto látku je schopna vytvářet lidská epifýza a že právě tato substance je zodpovědná za různé mystické stavy, kterých je dosaženo tzv. "přirozenou" cestou (ať již jde o meditace či jinou systematickou duchovní práci nebo o náhlé prozření, jako bylo to Saulovo na mýtické cestě do Damašku). Stejně tak se podle něj DMT podílí na specifických stavech vědomí v okamžiku narození, blízkosti smrti a smrti jako takové. Tato tvrzení autor poměrně přesvědčivě dokládá (nejen) významnými podobnostmi mezi popisy těchto stavů, které vznikly "přirozeně" a těmi, které byly navozeny podáním DMT.
Místo aby se ale autor sklonil před možnostmi lidského mozku a před zázračností jeho chemie, snaží se tato zjištění zakomponovat do idealisticky pojatého světonázoru, který chápe, zjednodušeně řečeno, mozek jako nástroj, na který duše hraje svou spirituální symfonii. Budiž. Osobně se ale domnívám, že je racionálnější na základě těchto poznatků konstatovat, že i to, co pokládáme za duchovno par excellence, může být, a dle mého názoru také je, funkcí mozku (v mých očích to hodnotu takové zkušenosti nikterak nesnižuje, spíše naopak).
Vrátíme-li se k obsahu knihy, pak její první část pojednává o problematice psychedelických látek a jejich výzkumu v minulosti a v současnosti. Autor zde rozvíjí výše zmíněné teorie o DMT a epifýze, zajímavé jsou rovněž sondy do způsobu, jak se proměňoval přístup psychiatrů k těmto látkám (od nemístného nadšení po téměř naprostou tabuizaci) či popis souboje s byrokratickou mašinérií.
Následují pak popisy jednotlivých zážitků, které dobrovolníci prodělali. Autor je roztřídil podle převažujícího rysu na popisy změn osobních pocitů a myšlenek, návštěvy neviditelných světů, setkání s bytostmi, zážitky blízkosti smrti, mystické stavy a "badtripy", tedy zážitky velmi nepříjemné. Zde je nutno říci, že DMT se vyznačuje ohromnou intenzitou zážitku, který může subjektivně trvat i dosti dlouho, ale jehož skutečná délka se počítá v minutách. Tím se odlišuje od jiných, běžněji užívaných psychedelik.
Jednotlivé popisy tak, jak je dobrovolníci podali, jsou bezesporu velmi zajímavým čtením. Současně je vidět, že právě o toto autorovi šlo – biomedicínské hledisko, které bylo oficiálním předmětem výzkumu, bylo jen způsobem, jak výzkum vůbec zrealizovat. Otázkou je, nakolik převratný tento výzkum skutečně byl. Dobrovolníci dostali DMT, měli zvláštní stavy vědomí, něco o tom řekli nebo napsali. Závěr, že podobné stavy vědomí zažívají mystikové či umírající, pro mne zvlášť převratný není a také sám autor tento výsledek očekával. Jediná opravu zajímavá věc je setkání s bytostmi, které má v některých případech stejné rysy jako zážitky lidí, kteří tvrdí, že byli uneseni mimozemšťany. To autor nečekal a překvapilo jej to. Na základě této podobnosti a skutečnosti, že dobrovolníci vnímali setkání jako naprosto reálná a bránili se jejich psychologické interpretaci, rozvíjí autor pseudofyzikální hypotézy o paralelních světech či dokonce o světech z temné hmoty, které se pod vlivem "molekuly duše" stávají pro člověka přístupnými. Netvrdím, že je to apriori nemožné, ale podotkl bych, že lidé z minulých staletí popisovali setkání s anděly a démony, zatímco dnes se lidé setkávají s mimozemšťany. Není to spíše tak, že určité archetypy na sebe berou podoby podle aktuálního stavu společnosti a dějin? Co když se dnes setkáváme s mimozemšťany, prostě proto, že mimozemšťan je pro některé lidi stravitelnější než anděl či démon?
Ovšemže je možné, že existují paralelní světy a nebráním se ani hypotéze, že je možné do nich nahlédnout, ale spíše bych, tak trochu kantovsky, sázel na možnost, že si realitu utváříme podle určitých obecných všelidských vzorců, podle nichž spojujeme počitky ve vjemy a v obraz reality. Tyto vzorce, ač v zásadě podobné, se mezi sebou liší, srovnáváme-li způsob vidění světa u různých společenstev. Psychedelická látka (a stejně tak spirituální cvičení či extrémní zážitky) má potenciál zmíněné vzorce změnit, rozbít je a přeskupit. Pak bychom neviděli svět paralelní, nýbrž svět, v němž se "věc o sobě" prostě manifestuje jinak, než jsme zvyklí.
V závěru knihy se autor zaobírá skutečností, že patrně žádný z dobrovolníků, kteří byli DMT vystaveni, se nijak významně nezměnil, nedosáhl žádného trvalého posunu ve vlastním životě, nestal se osvíceným. Strassman se ptá sám sebe, k čemu to pak je vlastně dobré? Tato skutečnost jen potvrzuje můj předpoklad, že psychedelika jcoby pomůcka na duchovní cestě, především jsou-li podaná mimo původní šamansko-rituální diskurs, jsou přirovnatelná k demoverzi počítačového programu – ukáží, že něco je možné, mohou inspirovat k další cestě, ale nejsou asi schopna tuto cestu urychlit či dokonce nahradit.
Autor se v knize se čtenáři dělí často o velmi osobní témata a pocity, včetně chyb, jichž se dopustil či pozoruhodného popisu, kterak byl zavržen vlastní buddhistickou komunitou, ale nezmiňuje jednu skutečně důležitou věc: Vlastní prožitou zkušenost s psychoaktivními látkami. Měl nějakou? Pokládám to pravděpodobné. Vyzkoušel sám na sobě DMT? Možná, že nikoli (látka, s níž pracoval, byla velmi bedlivě sledována). Pokud ano, rozumím tomu, že to nezmínil, pokud nikoli, pak by mě zajímalo, zda je mu to líto.
Závěrem bych si ještě posteskl nad mizerně odvedenou, či spíše vůbec neodvedenou, redakční prací na překladu. Chyby lze najít snad na každé stránce; když ne překladatel, tak určitě korektor měl vědět, že "mental" ve spojeních jako je "mental ilness" se do češtiny překládá jako duševní. Číst v takové knize o "mentálním zdraví", "mentální nemoci" a apod. bylo vpravdě utrpením. Nicméně se nejedná o nedostatky, které by mohly znesnadnit porozumění textu.
Přestože mne tato kniha svým způsobem poněkud zklamala, mohu ji doporučit každému, koho toto téma zajímá, zvláště proto, že obsahuje velké množství cenného empirického materiálu.
STRASSMAN, Rick. DMT: Molekula duše. Dybbuk : Praha, 2005. 366 stran.
Addendum: Existuje také stejnojmenný dokumentární film, v němž se ovšem setkáte spíše s těmi divokými hypotézami, barevnými obrázky, esoterně laděnou hudbou a nějakými těmi výpověďmi lidí, kteří DMT vyzkoušeli. Nemám tento druh filmů rád a to, co pokládám na knize za přínosné, není tento film schopen pořádně zprostředkovat, nicméně pokud jej chcete vidět, je na YouTube.
***
Své připomínky, polemiku, podněty a náměty adresujte prosím na autorův e-mail kojot333@gmail.com
