O problematice deprese bylo napsáno mnohé, nicméně rozhodně ne dost. Kromě různých příruček a psychiatrických pojednání máme v češtině k dispozici například strhující „Viditelnou temnotu“ Williama Styrona či proslulou kasuistiku pojednávající o bipolární poruče Miloše Kopeckého, jíž napsal Cyril Höschl.
Knihu „Putování s černým psem“ mohu k těmto skvostům literatury o depresi směle přiřadit a možná ty výše uvedené v jednom směru ještě předčí: Jejími protagonisty totiž nejsou slavné osobnosti kultury či politiky, ale docela obyčejní lidé.
Z osvětového hlediska je samozřejmě užitečné, když lze poukázat na to, že se tato nemoc nevyhýbá ani velmi slavným a úspěšným lidem, nicméně stejně tak je třeba si uvědomit, že se nejedná o cosi exkluzivního – je to prostě nemoc, která může postihnout kohokoli.
Kniha „Putování s černým psem“ vznikla na základě literární soutěže, kterou zorganizovala australská společnost Black Dog Institute, jež oslovila lidi, kteří mají osobní zkušenost s depresí, aby o své nemoci (případně o nemoci svého příbuzného) napsali – jak ji prožívali, jak se s ní vyrovnávali, co jim pomáhalo a co naopak škodilo, co jim nemoc vzala a čím je naopak obohatila atd. Společnost dostala šest set příspěvků, z nichž editoři vybrali to nejcharakterističtější a nejzajímavější a vytvořili koláž příběhů, postřehů a zkušeností, tematicky rozčleněných do deseti kapitol. V úvodu každé kapitoly nalezneme stručné shrnutí daného tématu (proložené citacemi z došlých prací) a pak následují delší příběhy vztahující k té které problematice. Kniha je tedy napsána z pohledu nemocných či jejich blízkých a má obrovskou sílu, jakou ostatně takové výpovědi obvykle mívají. Čtenář si tak může sám vytvořit obrázek o tom, co je pro depresi typické, přičemž současně vnímá, že prožitek nemoci je u každého individuálně zabarven. Jedním z leitmotivů, který mě zvláště zaujal, je sklon depresivních lidí k perfekcionismu a terapeutická hodnota osvobození se od něj. Je to s podivem, ale úzká provázanost (spíše zpětnovazebná, než jednostranně příčinná) perfekcionismu a deprese mi dosud unikala a přitom dává velice dobrý psychologický smysl. A takových zajímavých podnětů je v knize spousta.
Doporučení, která v knize nalézáme, si občas protiřečí – což jasně ukazuje, že to, co někomu pomohlo (a proto o tom napsal), jinému naopak uškodilo. V hrubých rysech je léčba prakticky vždy stejná – léky, psychoterapie a podpora okolí – v detailech se však liší. Každý nemocný si musí najít svůj vlastní přístup, zjistit, co mu pomáhá a co jej naopak ohrožuje. Kniha opravdu není motivační příručkou amerického střihu a nenabízí žádné zaručené “instantní rady“ – jen náměty k vyzkoušení. Velice mě zaujalo téma náboženství a spirituality jako léčebného a podpůrného prostředku. Autoři příspěvků často zmiňují, že jim pomáhá meditace, objevuje se téma sounáležitosti se světem, více či méně vágně vyjádřené „posvátno“, několikrát je zmíněn buddhismus, je doporučena kniha „Tao Te Ťing“ atp., ale ani jednou není v celé knize zmíněna Bible a jen jednou je v knize zmíněn osobní vztah s Bohem v teistickém (pravděpodobně křesťanském) smyslu slova! Samozřejmě nemohu tomuto zjištění přikládat váhu, jakou bych mohl přikládat řádnému religionisticko-sociologickému výzkumu, ale opravdu to člověka při četbě této knihy trkne. Zdá se, že lidé s depresí, prožívají-li náboženskou zkušenost, inklinují spíše k mystice východního typu než k setkávání s osobním bohem, jež nabízí náboženství, které by jim, coby Australanům, mělo být kulturně bližší. Když o tom tak přemýšlím, tak jedna z opakujících se rad zní: Vyhýbejte se stresorům. Vzhledem k tomu, že křesťanství v leckterých svých podobách a příliš doslovně chápaná Bible dokáží být pořádnými stresory, tak se zdá, že lidé trpící depresí dělají dobře, když se jim, jak se zdá, vyhýbají! ;-) V každém případě je to velmi zajímavý podnět pro křesťanskou spiritualitu, která by na tomto poli mohla být velmi nápomocna, pokud by se oprostila od příliš striktního religiózního hávu (mimochodem: Například předhazovat depresivnímu člověku, že je hříšník – což pochopitelně, jako každý, je – je opravdu velmi špatný nápad). Nějaký multidisciplinární výzkum by v této oblasti mohl přinést zajímavé informace.
Malé výhrady: Kniha je dobře přeložená, je čtivá, ale překlad občas z odborného hlediska zaškobrtne. “Delusion“ se česky překládá jako “blud“ a ne jako “deluze“, “mental illness“ je “duševní onemocnění“ a nikoli “mentální onemocnění“ (tato chyba se objevila jen na začátku knihy, pak už je překlad v pořádku). Ale to jsou v podstatě drobnosti, jen je – coby perfekcionista – nemohu opomenout.
Druhá výhrada se týká obálky. Muž s hlavou v dlaní – budiž. Ale ten jezevčík, nebo co mu to oddaně kouká u nohou, to má být ona černá krvelačná bestie, oživlá noční můra, jež je schopna uštvat člověka k smrti? Celá ta obálka je prostě pitomá (ovšem ani originální obálka za moc nestojí).
Kniha „Putování s černým psem“ plní osvětovou i edukační roli měrou vrchovatou a může být prospěšná jak nemocným, tak i jejich blízkým, doporučil bych ji i praktickým lékařům a zdravotníkům a věřím, že by zaujala i zkušeného psychiatra.
WIGNEYOVÁ, T., EYERSOVÁ, K., PARKER, G. Putování s černým psem. Euromedia Group, k.s.- Ikar : Praha, 2009. 248 stran.
Knihu „Putování s černým psem“ mohu k těmto skvostům literatury o depresi směle přiřadit a možná ty výše uvedené v jednom směru ještě předčí: Jejími protagonisty totiž nejsou slavné osobnosti kultury či politiky, ale docela obyčejní lidé.
Z osvětového hlediska je samozřejmě užitečné, když lze poukázat na to, že se tato nemoc nevyhýbá ani velmi slavným a úspěšným lidem, nicméně stejně tak je třeba si uvědomit, že se nejedná o cosi exkluzivního – je to prostě nemoc, která může postihnout kohokoli.
Kniha „Putování s černým psem“ vznikla na základě literární soutěže, kterou zorganizovala australská společnost Black Dog Institute, jež oslovila lidi, kteří mají osobní zkušenost s depresí, aby o své nemoci (případně o nemoci svého příbuzného) napsali – jak ji prožívali, jak se s ní vyrovnávali, co jim pomáhalo a co naopak škodilo, co jim nemoc vzala a čím je naopak obohatila atd. Společnost dostala šest set příspěvků, z nichž editoři vybrali to nejcharakterističtější a nejzajímavější a vytvořili koláž příběhů, postřehů a zkušeností, tematicky rozčleněných do deseti kapitol. V úvodu každé kapitoly nalezneme stručné shrnutí daného tématu (proložené citacemi z došlých prací) a pak následují delší příběhy vztahující k té které problematice. Kniha je tedy napsána z pohledu nemocných či jejich blízkých a má obrovskou sílu, jakou ostatně takové výpovědi obvykle mívají. Čtenář si tak může sám vytvořit obrázek o tom, co je pro depresi typické, přičemž současně vnímá, že prožitek nemoci je u každého individuálně zabarven. Jedním z leitmotivů, který mě zvláště zaujal, je sklon depresivních lidí k perfekcionismu a terapeutická hodnota osvobození se od něj. Je to s podivem, ale úzká provázanost (spíše zpětnovazebná, než jednostranně příčinná) perfekcionismu a deprese mi dosud unikala a přitom dává velice dobrý psychologický smysl. A takových zajímavých podnětů je v knize spousta.
Doporučení, která v knize nalézáme, si občas protiřečí – což jasně ukazuje, že to, co někomu pomohlo (a proto o tom napsal), jinému naopak uškodilo. V hrubých rysech je léčba prakticky vždy stejná – léky, psychoterapie a podpora okolí – v detailech se však liší. Každý nemocný si musí najít svůj vlastní přístup, zjistit, co mu pomáhá a co jej naopak ohrožuje. Kniha opravdu není motivační příručkou amerického střihu a nenabízí žádné zaručené “instantní rady“ – jen náměty k vyzkoušení. Velice mě zaujalo téma náboženství a spirituality jako léčebného a podpůrného prostředku. Autoři příspěvků často zmiňují, že jim pomáhá meditace, objevuje se téma sounáležitosti se světem, více či méně vágně vyjádřené „posvátno“, několikrát je zmíněn buddhismus, je doporučena kniha „Tao Te Ťing“ atp., ale ani jednou není v celé knize zmíněna Bible a jen jednou je v knize zmíněn osobní vztah s Bohem v teistickém (pravděpodobně křesťanském) smyslu slova! Samozřejmě nemohu tomuto zjištění přikládat váhu, jakou bych mohl přikládat řádnému religionisticko-sociologickému výzkumu, ale opravdu to člověka při četbě této knihy trkne. Zdá se, že lidé s depresí, prožívají-li náboženskou zkušenost, inklinují spíše k mystice východního typu než k setkávání s osobním bohem, jež nabízí náboženství, které by jim, coby Australanům, mělo být kulturně bližší. Když o tom tak přemýšlím, tak jedna z opakujících se rad zní: Vyhýbejte se stresorům. Vzhledem k tomu, že křesťanství v leckterých svých podobách a příliš doslovně chápaná Bible dokáží být pořádnými stresory, tak se zdá, že lidé trpící depresí dělají dobře, když se jim, jak se zdá, vyhýbají! ;-) V každém případě je to velmi zajímavý podnět pro křesťanskou spiritualitu, která by na tomto poli mohla být velmi nápomocna, pokud by se oprostila od příliš striktního religiózního hávu (mimochodem: Například předhazovat depresivnímu člověku, že je hříšník – což pochopitelně, jako každý, je – je opravdu velmi špatný nápad). Nějaký multidisciplinární výzkum by v této oblasti mohl přinést zajímavé informace.
Malé výhrady: Kniha je dobře přeložená, je čtivá, ale překlad občas z odborného hlediska zaškobrtne. “Delusion“ se česky překládá jako “blud“ a ne jako “deluze“, “mental illness“ je “duševní onemocnění“ a nikoli “mentální onemocnění“ (tato chyba se objevila jen na začátku knihy, pak už je překlad v pořádku). Ale to jsou v podstatě drobnosti, jen je – coby perfekcionista – nemohu opomenout.
Druhá výhrada se týká obálky. Muž s hlavou v dlaní – budiž. Ale ten jezevčík, nebo co mu to oddaně kouká u nohou, to má být ona černá krvelačná bestie, oživlá noční můra, jež je schopna uštvat člověka k smrti? Celá ta obálka je prostě pitomá.
Kniha „Putování s černým psem“ plní osvětovou i edukační roli měrou vrchovatou a může být prospěšná jak nemocným, tak i jejich blízkým, doporučil bych ji i praktickým lékařům a zdravotníkům a věřím, že by zaujala i zkušeného psychiatra.
WIGNEYOVÁ, T., EYERSOVÁ, K., PARKER, G. Putování s černým psem. Euromedia Group, k.s.- Ikar : Praha, 2009. 248 stran.
Addendum: Zmíněné vzpomínky na Miloše Kopeckého z pera jeho psychiatra profesora Cyrila Höshla si můžete přečíst u Atllan: To byl Miloš Kopecký
