Včera zveřejnila Eman Ghalebová úvahu o tom, co pro ni znamená tradiční šátek a podělila se i o zkušenosti muslimských žen, které byly z pragmatických důvodů donuceny se jej vzdát. Má to širší souvislosti...
Zkusím se tedy zamyslet nad tím, co to všechno vlastně znamená.
Samozřejmě budu psát z pozice křesťanské, nicméně soudím, že ač jsou mezi křesťanstvím a islámem jisté rozdíly, v tomto vidím v zásadě shodu. V Koránu se dočteme, že ženy mají být cudné nechávat si své vnady pro své manžele (Súra 24, v. 31), a v Bibli, že si mají zahalovat vlasy (1Kor 11,6). Ale nemusíme to brát zcela patriarchálně, kritiku mužů, kteří se výstředně a draze oblékají v Bibli (Jak 2,2-5) nalezneme také , včetně pro mě poněkud žinantního požadavku, že muž by neměl mít dlouhé vlasy (1Kor 11,14). Korán je v rovnosti požadavků zcela explicitní: "Muslimové a muslimky, věřící muži a věřící ženy, poslušní a poslušné, pravdomluvní a pravdomluvné, trpěliví a trpělivé, pokorní a pokorné, dárci a dárkyně almužny, postící se muži a postící se ženy, cudní a cudné, muži a ženy hojně Boha vzpomínající - těm všem Bůh věru připravil odpuštění i odměnu nesmírnou." (Súra 33, v. 35)
Upřímně je mi v tomto bližší obecný požadavek Koránu než detailní konstatování v Pavlových listech, nicméně i ono má smysl - jen vyžaduje trochu exegese. Pavel nesděluje žádné definitivní Boží příkazy týkající se zevnějšku správného křesťana, píše zcela konkrétně do kulturního setu helénistických obcí a v jeho rámci říká: Nebuďte výstřední.
Ale proč všechny ty příkazy? Proč bychom neměli hýřit barvami, okázale ukazovat světu své vnady, být sexy a cool a in? Proč bychom měli být cudní a nenápadní? Zvláště v kontextu všudypřítomné reklamy a kultu těla je tato otázka velmi aktuální.
Myslím, že po nás Bůh chce, abychom byli cudní, protože chce, abychom byli sami sebou. A být sám sebou neznamená nevázat se a odvázat se, dát svým ohozem najevo svou individualitu a jedinečnost atd. Ostatně v této souvislosti přichází na mysl úsměvná historka o hispterovi, který žaloval časopis za to, že použil jeho fotku k článku na téma, proč hipsteři vypadají všichni stejně. Nebyla to jeho fotka...
Být sám sebou znamená nalézt svůj vztah k sobě, nemuset sobě, druhým ani Bohu cokoli dokazovat, pokorně přijmout skutečnost, že jsem Božím dítětem a Bůh mě miluje takového, jaký jsem. Celá lidská móda je založena na dokazování něčeho sobě i druhým. To je mar/ni/vost. Bůh nám říká: Ale to nemusíte. Já si na vás cením úplně jiných věcí, než krásných či vyzývavých šatů, drahých hodinek (ano, střelba do vlastních řad...) a jiných pitomostí. Jste krásní už teď. A pro lidi, kterým na vás záleží, budete krásní také. A ostatní ať si trhnou nohou.
Vlastně se zde bavíme o zaměření se. Bůh chce, abychom se zaměřili směrem dovnitř, ne navenek. Pak nalezneme svobodu.
Cudnost není dle mého soudu v Božích očích spojena s jakýmkoli konkrétním způsobem oblékání. To je kulturně podmíněná a proměnlivá záležitost. Nahá žena domorodého kmene kdesi v pralese může být stejně cudná jako jeptiška. A muslimka s vlasy zahalenými okázale drahým, zlatem protkaným šátkem může být necudnější než děvka u silnice. A v určitých chvílích může být zdánlivá necudnost zcela oprávněným a věřím, že Bohem zcela podporovaným protestem proti ztučnělým srdcím, lhostejné společnosti či systémovému útlaku (punk, Pussy Riot ale také třeba odmítání nošení šátku v Íránu). Je třeba rozumět sociokulturnímu kontextu a posuzovat individuálně, protože Bůh nás posuzuje individuálně.
Pro Eman je šátek projevem tvrdohlavého trvání na vlastní identitě a možná také tichým protestem proti společnosti, jejíž někteří členové perzekvují ty, kteří se nějak odlišují. Pro Íránku vnitřně dušenou teokratickým režimem je takovým protestem a touhou po vlastní identitě odmítání šátku. Obojí dává velice dobrý smysl a Bůh tomu přitakává, protože chce, abychom byli vnitřně svobodní a stateční.
Bože, dávej nám sílu být skutečně sebou samými; v pokoře, lásce a respektu k druhým, kteří usilují o totéž. Amen.
