„Hele, myslíš, že když se ti něco zdá, tak se to splní?” zeptal se ve čtvrtek ráno Jirka, mladší kolega. Vypadal poněkud vystrašeně...
„Obvykle ne, a když, tak jen čirou náhodou,” odvětil jsem. „A co se ti to vlastně zdálo?”
„Zdálo se mi, že si mě šéf vzal stranou, a řekl mi: ‚Jiří, vím, že se snažíte, ale ty vaše výkony nejsou takové, jaké jsme očekávali, takže se s vámi budeme muset rozloučit.‘”
„Jen klid,” řekl jsem mu. „Ten sen jen zpracovává to, že jsi ještě ve zkušebce a máš zbytečně malé sebevědomí. Rozhodně to není žádná předpověď. Netrap se tím.”
Nevím, nakolik se Jirka uklidnil, ale ten den jsme rozmontovávali set-top boxy a pustil se do toho vskutku s vervou. Nakonec frčel takovým tempem, že ani starší kolega Milan, trpící silnou arachnofóbií, by snad neprchal před pavoukem tak rychle, jak Jirka ten den pracoval.
Já jsem pracoval také svižně, ale ani jsem se nepokoušel Jirkovi konkurovat. A taktně jsem vykonával různé práce kolem, jako je odvážení zpracovaného materiálu do skladu, aniž bych si vyžádal jeho asistenci, což někdy dělám; tak nějak jsem cítil, co se v něm odehrává a nechtěl jsem rušit jeho kruhy.
Odpočítal jsem mu posledních deset vteřin do půl šesté a zeptal se, kolik jich udělal.
„Kolik myslíš?”
„Stopadesátpět?”
„Stošedesátpět!” pravil vítězoslavně.
„Seš dobrej! Můj rekord je stošedesátjedna.”
„Já vím,” usmál se.
Kolega Milan o tom pak šéfa zpravil.
***
Přišel pátek. To už se žádné rekordy netrhaly, kromě set-top boxů jsme se věnovali různým činnostem, které se nedají přesně kvantifikovat, jako je uklízení haly, učení se novému pracovnímu postupu a tak. Jirka objevil na základní desce jednoho set-top boxu svlečku pavouka velikosti nehtu na malíčku a potměšile položil celou desku Milanovi na ponk. A protože jsem ještě potměšilejší a rád dovádím věci k dokonalosti, namaloval jsem fixou na kousek papíru velkou šipku a nasměroval ji k té svlečce.
Přišel Milan.
„Co to je?” zeptal se.
„Na to přijdeš,” odvětil jsem s pokerovou tváří.
Milan koukal na základní desku a po chvíli odskočil od ponku.
„Kurva, to mi nedělej!”
„...”
„A dej to pryč! A počkej, až zjistím, co platí na tebe!”
„To budeš mít těžký.”
Ve skutečnosti trpím fóbií z úřadů a možná to v rámci fair-play Milanovi řeknu, i když netuším, co by kolem toho mohl vymyslet za kulišárnu. Jo, určitě mu to řeknu - fakt mě zajímá, jestli by na to téma něco vymyslel!
A tak plynul den. Věnovali jsme se svým úkolům, občas si povídali, poslouchali jsme muziku.
Pak přišel šéf a vzal si Jirku stranou.
„Jiří,” začal, a Jirka myslel, že omdlí. Bylo to úplně jako z toho jeho snu.
„Milan mi řekl, jaký jste včera odvedl výkon a tak tady ode mě máte malý dárek.”
A dal mu láhev vína...
