O tom, že křesťanské hodnoty nelze zaměňovat za Desatero zredukované na „nezabiješ” a „nepokradeš” jsem již psal. Nyní se zaměřím na hodnoty, jež pocházejí z antického, tj. filosofického kořene evropské civilizace.
Nejprve ale ještě stručně k tomu, proč byly křesťanské hodnoty zredukovány na pouhé dva body Desatera: Inu, protože cizoložení pokládáme za cosi banálního, závist za normu a křivě svědčíme, tušíme-li, že nám to projde, kdykoli se nám to hodí. A to ani nemluvím o přikázáních týkajících se vztahu člověka k Pánubohu, ty hlasatele „křesťanských hodnot” zjevně nechávají chladnými docela.
Teď se ale podívejme na hodnoty, jež pocházejí z antického, tj. filosofického kořene evropské civilizace (především Pravda, Krása a Dobro, Lásku jako nejvyšší hodnotu do značné míry přidalo křesťanství, novověk přidal Svobodu).
„Pravdoláskař” a „Dobroser” jsou dnes oblíbená pejorativa, jež svědčí o tom, jak hluboko naše společnost klesla a jak lidé, kteří se staví do pozice „obránců hodnot”, otevřeně zesměšňují tři z pěti nejdůležitějších hodnot vůbec: Pravdu, Lásku a Dobro. Na Krásu možná ještě dojde, na Svobodu asi ne, protože ta je zcela mimo rámec chápání lidí používajících slova jako „dobroser”.
Existuje tedy pět základních hodnot či idejí, a pět jejich lidských zkomolenin:
Pravda a mínění
Láska a emoční komfort
Krása a kýč
Dobro a prospěch
Svoboda a libovůle
Zdá se mi, že naše společnost úspěšně zkomolila všechny tyto hodnoty. Namísto hledání pravdy máme kult „vlastního názoru”, láska se změnila v touhu po emočním komfortu, kýč dominuje veřejnému prostoru, prospěch, osobní, skupinový či národní, zjevně nahradil dobro a svoboda neodlučitelně spjatá s povinností, byla nahrazena libovůlí neboli „cochcárnou”.
Člověk trvající na tom, že pravda není věc názoru, že skutečnou láskou (ať už partnerskou nebo láskou k bližnímu) neotřese první nepohodlí a nemusí být vždy spjata s blahými pocity, že existuje podstatný rozdíl mezi krásným a líbivým, že dobro je třeba realizovat i navzdory vlastnímu prospěchu a že svoboda nemůže existovat bez povinnosti a mravnosti, se v dnešní společnosti stává terčem posměchu.
Tak ať!
Těmito hodnotami žádný výsměch neotřese, neotřese jimi proto, že jsou věčné a nezávislé na mínění, pocitech, vkusu, egu a žádostech kteréhokoli z lidí. Mám-li parafrázovat myšlenku ze známé básně Viktora Dyka: Pravda, Láska, Krása, Dobro a Svoboda nezahynou, opustíme-li je. Ale my ano. Přinejmenším duchovně.
