Lidé si od pradávna představují posmrtný život. Ve skutečnosti neexistuje, tedy kromě vlastní smrti, způsob, jak zjistit, zda něco takového vůbec je – a, pokud ano, jaké to je. Rád bych se však s vámi podělil o jednu představu.
Představme si, že to, co z nás po smrti přetrvá, bude vše dobré – nesobecké, laskavé, soucitné a tvůrčí, co jsme v životě prožili a vykonali. A vše zlé – sobecké, kruté, nesoucitné a destruktivní, bude zahlazeno, zapomenuto, spáleno jako suchá tráva.
Co by z takové představy plynulo? Že z člověka, který sám sebe identifikoval pomocí zisku, moci, nadvlády, využívání druhých atd., by v takovém posmrtném životě zbylo jen málo. Třeba jen kousek dětství, z nějž by, jako z kořene, vyrostl někdo zcela jiný. Naopak z člověka, který by sám sebe identifikoval pomocí lásky k bližnímu a nezištnosti, by zbylo hodně. Stále by to byl jiný člověk, protože nikdo z nás není jen dobrý, ale byl by mnohem více sám sebou.
Jak bychom utvářeli své životy, kdybychom si byli stoprocentně jisti, že právě tak tomu bude? Že pokud chceme po smrti navázat na to, kým jsme byli na tomto světě, musíme být dobrými lidmi, protože na zlo navázat nelze…
Lidé si od pradávna představují posmrtný život. Ve skutečnosti neexistuje, tedy kromě vlastní smrti, způsob, jak zjistit, zda něco takového vůbec je – a, pokud ano, jaké to je. Ale já věřím, že to bude tak, jak jsem to popsal. Ne proto, že je ta představa dokazatelná, ale proto, že je prospěšná.
